2.198
Virová hepatitida C
PhDr. Iveta Ondriová, PhD.
Infekce způsobené virem hepatitidy C jsou rozšířené po celém světě. Svět se z pohledu chronické infekce hepatotropními viry dělí na země:
-
s vysokou prevalencí: endemické oblasti (Taiwan, Vietnam, Kamerun, Egypt - prevalence HCV od 5 do 35 %, v některých provinciích Japonska 49 %) a na
-
země s nízkou prevalencí: neendemické oblasti (USA, západoevropské státy, skandinávské státy),
přičemž se obecně lze říci, že prevalence stoupá od severu směrem na jih a od západu směrem na východ. Na Slovensku se na základě aktivních epidemiologických studií předpokládá, že se prevalence a přirozený průběh onemocnění pohybuje okolo 0,5–1 %.
Rizikové skupiny a přenos infekce
Riziková skupina pro získání HCV je demograficky, sociálně nebo klinicky definovaná část populace, v níž je výskyt infekce mnohonásobně vyšší než v tzv. normální populaci. Výskyt HCV nemá sezónní charakter, onemocnění se vyskytuje ve všech věkových skupinách. Virus se přenáší především krví, proto se před zavedením rutinního testování dárců krve většina osob infikovala transfuzí krve nebo krevních derivátů. To platí především pro hemofiliky a pacienty na mimotělní eliminační léčbě. Ve vyspělých státech světa ztratila tato cesta přenosu infekce v současnosti na významu a nejohroženější skupinou jsou jednoznačně intravenózní toxikomani, kteří si navzájem půjčují injekční stříkačky a jehly. Rizikové aktivity představují i tetování a piercing, pokud nejsou prováděny za aseptických podmínek. Přenos infekce je možný i sexuálním stykem, je ale mnohem méně častý, než například při virové hepatitidě B. Stejně tak je vzácný vertikální přenos z matky na dítě. Největším rizikem přenosu infekce je invazivní sledování vývoje plodu a ruptura plodového vaku. Výskyt virové hepatitidy C u novorozených dětí se pohybuje od 1–5 %. Pozoruhodný je poznatek, že u takto postižených dětí je příznačná pomalá progrese onemocnění jater ve srovnání s dospělými jedinci. Virus není ani v mateřském mléce, u matek s chronickou virovou hepatitidou C se tedy kojení nezakazuje. Riziko infekce virem hepatitidy C po penetrujícím poranění kontaminovanou jehlou skutečně existuje (asi 1–3 %). Udávaná rizika však platí při poranění bezprostředně použitými jehlami infikovaných jedinců. V případě delšího odstupu, kdy je jehla vystavená vlivům prostředí (teplo, chlad, sluneční záření, vyschnutí) dochází poměrně rychle i inaktivaci viru a riziko infekce při poranění významně klesá.
I při nejpečlivější epidemiologické anamnéze zůstává asi u 1/3 infikovaných cesta přenosu infekce virem hepatitidy C neznámá.
Průběh onemocnění
Virová hepatitida C se vyznačuje vysokým počtem subklinicky probíhajících akutních fází. Přirozený průběh onemocnění se určuje obtížně, protože jeho klinická prezentace není prudká. Akutní infekce, jakož i možná doba a způsob vstupu infekce unikají ve většině případů pozornosti. 15–30 % pacientů má akutní hepatitidu, během níž dochází ke spontánnímu vyléčení z HCV infekce. U většiny pacientů onemocnění probíhá často dlouhou dobu (desítky let) pod obrazem zvýšené únavy a zhoršené tolerance zátěže, která je často jediným projevem i progresivního onemocnění. Pro HCV je charakteristický vysoký podíl infekcí přecházejících do chronického stadia s nutností dlouhodobé léčby.
Příznaky onemocnění
Subjektivní příznaky jsou minimální, převládají nespecifické symptomy, jako jsou únava, malátnost, pocit slabé výkonnosti, poruchy soustředění. Typické je, že potíže narůstají s denní zátěží. Subjektivní potíže často nekorelují se stupněm jaterního poškození, takže i přechod do jaterní cirhózy může být latentní. Někdy se objeví dyspepsie, pobolívání pod žebrovým obloukem, poruchy spánku (ospalost, špatné usínání, časté buzení se), někdo si stěžuje na putující artralgie, ženy na poruchy menstruačního cyklu.
Objektivní nemocní jsou obvykle v dobrém celkovém stavu. Pro HCV je charakteristický velmi pomalý, ale trvale progresivní průběh. Interval mezi akutním stadiem a rozvojem chronické hepatitidy C je odhadován na 10 let, jaterní cirhóza na 20–25 let od infekce. Při chronické HCV se často setkáváme s extrahepatálními příznaky, například s kryoglobulinémií, glomerulonefritidou, porfyrií cutanea tarda, tyreopatií, erythemou nodosum, vaskulopatií, se Sjögrenovým syndromem.
Diagnostika
Diagnóza chronické hepatitidy C se stanoví na základě anamnézy, klinického nálezu, výsledku biochemických, sérologických nálezů a histologického vyšetření vzorku jater - laparoskopií. Pokud je u jedince podezření na infekci způsobenou virem hepatitidy C, měl by mít vyšetřeny protilátky na HCV (anti-HCV). Při pozitivním výsledku by diagnostika měla pokračovat vyšetřením ribonukleové kyseliny HCV v krvi (HCV RNA). Pokud se u pacienta zvažuje léčba, měla by být HCV RNA určena i kvantitativně a…
