2.174
Techniky validační terapie
PhDr. Iveta Ondriová, PhD.
Naomi Feil vypracovala několik technik pro jednotlivé fáze nebo stádia demence tak, aby byly pro jedince v konkrétním stavu užitečné. Jde v podstatě o velmi jednoduché způsoby, které nevyžadují žádné speciální a odborné studie. Používá se při nich poměrně mnoho prvků neverbální komunikace, jako dotek, oční kontakt, hudba, či tón hlasu. Tuto techniku nemusí používat pouze terapeuti, ale všichni, kdo se seniory pracují.
Validační terapie se od jiných terapeutických postupů liší hlavně v těchto bodech:
- při validaci není důvod, aby docházelo k jakýmkoli konfrontacím nebo dokonce hádkám,
- validace jako taková se nesnaží orientovat starého člověka v čase, pokud jen on sám o to nemá zájem,
- cílem validační terapie není poskytovat nadhled chování starého člověka,
- nepracuje se tu s negativním nebo pozitivním posilováním s cílem dosáhnout ovlivnění jejich chování,
- ať se pracuje s individuální či skupinovou validační terapií, nestanoví se pevná pravidla, například zorientovat seniora v čase,
- terapeut při této terapii nevystupuje jako autorita, ale jako pečlivý pomocník.
Koncentrace (vhodná pro I., II., III., IV. stádium)
Každé validační setkání začíná koncentrováním, čili terapeut se koncentruje sám na sebe. Musí se dokázat koncentrovat na situaci tady a teď a nechat všechny vedlejší vjemy stranou. Jde o uvědomění si - oddělení a zbavení se vlastních pocitů - tedy toho, co je vedlejší, nepodstatné, od pocitů pacienta čili toho hlavního, podstatného, důležitého. Pouze zbavením se vlastních pocitů dokáže terapeut zúčastněně poslouchat a vnímat pacientovy pocity.
Postup, který doporučuje Naomi Feil má čtyři body:
1. Koncentrovat se na bod asi 5 cm nad pupkem.
2. Hlubokým nádechem přes nos naplnit celé tělo vzduchem, který pak ústy vydechneme.
3. Ukončit své vnitřní rozhovory a vnímat pouze dýchání.
4. Pomalu to osmkrát zopakovat.
Mluvit jednoznačně a jednoduše (vhodné pro I., II. stadium)
V těchto fázích se starý člověk ještě zabývá svým životem, a proto většinou nemá zájem o porozumění vlastním pocitům. Nemá potřebu chápat, proč se chová tak, jak se chová. Proto je vhodnější nekonfrontovat ho s jeho pocity a klást spíše otázky kdo, co, kdy, kde, než otázky typu proč. Základem vybudování důvěry je v tomto případě jednoduchost a jednoznačnost komunikace formou věcných dotazů.
Opakování (vhodné pro I., II. stadium)
Pro starého člověka, který je v době rozebírání svého života, může být útěchou i zopakování svých slov. To, že slyší svá vlastní slova zopakována někým jiným, ho zčásti uklidňuje. Není nutné opakovat jeho věty doslova, ale s použitím klíčových slov zachovat jeho obsah. Přitom je třeba naladit se na stejný tón, rychlost a melodii řeči. Jako příklad uvádí paní Feil automechanika, pro kterého mělo jeho auto velký význam. Při jeho obvinění, že mu auto pokazili, reaguje terapeut opakováním jeho otázky: “Na autě jste mi pokazili převodovku! Chci, aby mi auto fungovalo tak, jak má normálně fungovat. - “Chcete mít auto v pořádku, chcete ho dát opravit, aby vám znovu fungovalo.“
Předkládání extrému (vhodné pro I., II. stadium)
Při této technice se jedná o princip, kdy terapeut pacientovi pomůže vybrat nejhorší alternativu, která by mohla nastat při řešení daného problému. To pomyšlení vyvolá u pacienta intenzivnější reakci, což mu pomůže tyto pocity postupně uvolnit. Příkladem může být stěžování pacienta na špatné jídlo, kdy se ho terapeut zeptá, zda je toto jeho nejneoblíbenější jídlo. Problém pacienta totiž vůbec nemusí být v jídle, ale například v nevhodné zubní náhradě, problémech s ústní dutinou podobně.
Představení opaku (vhodné pro I. stádium)
Tuto techniku může terapeut zvolit, pouze pokud je mezi ním a pacientem vybudovaný vztah důvěry. Navrhne pacientovi, aby si představil “opačnou“ situaci. Takto je pacientovi umožněno vzpomenout si na takové řešení, které již zažil předtím. Příkladem může být strach ze samoty, který se pacientce promítal jako muž, který jí v noci přicházel do pokoje. Opačnou otázkou: „Jsou i noci, kdy ten muž nepřijde?“ si pacientka uvědomila, že ten muž přichází, jen když je sama.
Vzpomínání na minulost (vhodné pro I. stádium)
Tato technika navazuje na techniku představení opaku. Pro starého člověka je těžké hledat stále nové způsoby a metody řešení. A protože při práci s minulostí má možnost zjistit, zda pacient již něco podobného nezažil, může tímto způsobem najít osvědčenou cestu řešení problému. Terapeut je nápomocný pro pacienta při vybavování si těchto vzpomínek, které podporuje otázkami stále a nikdy. Například při pacientčině nespavosti položí otázku: „Stále to bylo tak, že jste nemohla spát?“. Takto jí pomůže vzpomenout si, co předtím dělala pro lepší spánek.
Upřednostňování smyslu (vhodné pro I., II. stadium)
Téměř každý člověk upřednostňuje některý tělesný smysl, ať už je to zrak, sluch, hmat nebo jiný. Pokud se terapeut dozví, který ze smyslů jeho pacient upřednostňuje, může k němu promlouvat způsobem, který je pro něj srozumitelnější a zasahuje jeho svět. Takto může také přispět k vybudování důvěry. Zjištění tohoto smyslu je věcí pozorování, zkoušení a hledání. Pokud terapeut používá ve validaci tento smysl, může výrazným způsobem podpořit důvěru. Jednou z možnosti je také požádání pacienta, aby vzpomínal na události z minulosti a aby je popisoval. Pacient svůj upřednostňovaný smysl bude vyzvedávat. Příkladem by mohlo být, když pacient vypráví o výletu, na kterém byl a co všechno viděl.
Držení blízkého a upřímného očního kontaktu (vhodná pro II., III. stádium)
Při pokročilých stádiích demence pacient dokáže cítit lásku a jistotu, hlavně pokud s ním terapeut udržuje oční kontakt. Pokud má pacient navíc i problémy se zrakem, koncentruje se pouze na to, co je přímo před jeho zrakem. Pokud se v jeho zorném poli zjeví někdo, kdo se dívá přímo na něj, zaujme ho to a v této osobě vidí rodičovskou jistotu a lásku, kterou touží prožívat. Díky tomu se zmenšuje jeho strach a přítomnost terapeuta začne vnímat vážněji.
Používání zájmen s více možnostmi interpretace (vhodné pro II., III. stádium)
Dezorientovaný starý člověk často používá slova, která pro jiné nemají vůbec žádný význam. Často, pokud neumí najít správné slovo, snaží se dorozumět různými způsoby, kterým není snadné porozumět. Na terapeutově dovednosti je dokázat s pacientem komunikovat přes nejasnosti a nepřesnosti, kterou takový rozhovor přináší. Od terapeuta se vyžaduje, aby dokázal ponechat vyjadřování se pacienta ve víceznačnosti a neurčitosti, kterou může podpořit používáním zájmen - on, ono, ona, někdo, něco, ten ta, kterými nahrazuje problematická slova. Pokud…
