Spolupráce s dalšími subjekty při zajišťování sociálních služeb

2.17

Spolupráce s dalšími subjekty při zajišťování sociálních služeb

Mgr. Marcela Hauke

 NahoruÚvod

Při řešení nepříznivé sociální situace spolupracuje, nebo by měl spolupracovat, poskytovatel se souhlasem klienta a v souladu s jeho potřebami a přáními i s dalšími subjekty, které mohou být nápomocny při hledání východisek. Poskytovatel by neměl nahrazovat veřejně dostupné služby a neměl by tak vytvářet závislost klienta na sociální službě. Měl by rovněž vytvářet klientovi podmínky, aby tyto veřejně dostupné služby mohl využívat. Při zvládání nepříznivé sociální situace hledá spolu s klientem možné zdroje, které by umožňovaly klientovi kvalitnější a bezpečnější život. Ne všechno musí poskytovatel zajišťovat vlastními silami – není to ani žádoucí. Novela zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, která by mohla vstoupit v účinnost v září 2017, definuje spolupráci s dalšími subjekty přímo jako nový standard kvality, který je sice teprve ve vnějším připomínkovacím řízení, nicméně o standardech kvality mají zákonodárci zřejmě již jasno: Poskytovatel při řešení nepříznivé sociální situace osoby spolupracuje s dalšími veřejnými službami. Osobě umožňuje využívat přirozené sociální prostředí s ohledem na jeho řešenou nepříznivou sociální situaci, a to v souladu s projevem vůle osoby a možnostmi poskytovatele. Toto dokládá individuálními písemnými záznamy o průběhu poskytování sociální služby.¹

Při zajišťování sociálních služeb spolupracuje poskytovatel s dalšími subjekty, jako jsou především rodina, sousedé, kamarádi nebo další odborníci – zejména lékaři, zdravotní sestry, sociální terénní pracovníci obcí s rozšířenou působností, opatrovníci, další sociální služby, ale také podle situace psychologové či psychoterapeuti, fyzioterapeuti, nutriční poradci apod. Péče o klienta by měla být komplexní, neměla by se týkat pouze zajištění konkrétních úkonů či činností, které umožňuje sociální služba. Pokud se začne provádět skutečná sociální práce, stane se samozřejmostí i spolupráce s dalšími subjekty. Spolupráce přináší efektivní péči a podporu klientům, ale také úlevu pro pečující osoby, ať už z řad profesionálů nebo rodinných příslušníků. Dochází k rozprostření zodpovědnosti a k náhledu na problém z více úhlů. Jenom je potřeba naučit se spolupracovat s ostatními subjekty, případně další subjekty „přimět” ke spolupráci. Jistě by celé problematice prospělo legislativní propojení zdravotních a sociálních služeb, ale než k tomu dojde, bude si muset poskytovatel najít vlastní cestu. Rozhovory s poskytovateli ukazují, že to již mnozí z nich dělají a také to umějí. Často tak činí nad rámec svých povinností a často jde o osobní nasazení a odvahu jednotlivých profesionálů. Za touto iniciativou je snaha na základě střízlivé a realistické úvahy hledat efektivní řešení a pomoc pro klienty.

Poskytovatelé nejčastěji spolupracují s rodinou a s lékařem, nejméně se sociálními terénními pracovníky, kteří vykonávají sociální práci na obcích, což je na škodu celé věci. Objevují se dokonce ojedinělé názory, že jen zřídka nacházejí partnera ke spolupráci. Také se ojediněle objevují názory, že pracovníci nepotřebují s nikým spolupracovat, že situace zvládají sami.

 NahoruCo brání spolupráci?

Nejčastěji se jedná o tři důvody, kvůli kterým je spolupráce nedostačující nebo se nedaří ji vůbec nastavit (nebo se o ni poskytovatel ani nepokusí):

1. ochrana osobních a citlivých údajů (nemožnost předávat informace o klientovi dalším subjektům, jelikož poskytovatel je povinen zachovávat mlčenlivost),
2. nemožnost zjišťovat zdravotní stav klienta,
3. vnitřní důvody poskytovatele.

Jsou výše popsané důvody skutečné, nebo se jedná o mýty a předsudky? Zdá se, že je u nás obecně vytvořeno nezdravé prostředí v sociálních službách, které vyplývá ze strachu a obav z možných sankcí a porušování práv klienta, o kterých se dnes velmi hovoří. A v tomto směru jsou největším „strašákem” inspekce poskytovaných služeb (bohužel). Chybějí historie, zkušenost a metodické postupy, jak tyto situace řešit. Pracovníci často nevědí, co si mohou dovolit, kam až mohou v předávání informací jít a jak nastavit hranice spolupráce. A tak je nasnadě odpověď, že to nejde. Jistě nelze každému úředníkovi, zdravotní sestře „od doktora”, nebo rodinnému příslušníkovi po telefonu vykládat o problémech s klienty. Spolupráce musí mít nastavená svá jasná pravidla tak, aby k ní docházelo ve skutečném zjištěném zájmu klienta a při maximální ochraně jeho práv. Je načase opustit zaběhnutý způsob myšlení, vnímat péči o klienty holisticky a začít narušovat zažité stereotypy.

Ad 1. Ochraně osobních a citlivých údajů se velmi podrobně věnovala ve svém článku M. Hauke², proto zde bude popsáno to nejdůležitější vztahující se k popisované problematice:

• - Je dobré si v úvodu poskytování sociálních služeb (nebo i během poskytování podle aktuální situace) vyjasnit, jaké informace a komu může poskytovatel případně sdělovat.
• - O předávání informací je vhodné sepsat dohodu, smlouvu, jakýkoliv jiný písemný materiál, ze kterého vyplyne:

  • komu uděluje klient svůj souhlas,

  • jaké informace může poskytovatel předávat,

  • komu tyto informace může poskytovatel předávat (případně nemůže – zejména je třeba postupovat obezřetně v případě rodinných vztahů),

  • na jak dlouho klient tento souhlas uděluje,

  • že tento souhlas je dobrovolný a klient ho nemusí udělit,

  • klient tento souhlas může kdykoliv odvolat.

• - Je-li s ohledem na druh služby nutné či efektivní spolupracovat při řešení nepříznivé sociální situace s dalšími subjekty, je potřeba tento způsob práce popsat ve vnitřních pravidlech (nebo dát do smlouvy o poskytování sociální služby), aby se klient mohl vědomě rozhodnout, zda mu takový způsob práce vyhovuje.
• - Není rozhodující, zda je klient svéprávný či omezený ve svéprávnosti, případně není schopen domyslet důsledky svého jednání. Poskytovatel vždy chrání zájmy klienta, a to platí rovněž v případě předávání informací.
• - Bez souhlasu klienta lze předávat informace o něm případně spolupracovat s dalšími subjekty pouze tehdy, když je klient reálně ohrožený na zdraví a životě a kdy poskytovatel vyhodnotí nepřiměřené riziko spojené s rozhodováním klienta.

Ad 2. Nemožnost zjišťovat zdravotní stav klienta

Po roce 2007 poskytovatelé (zejména pečovatelských služeb, které byly do roku 2007 jedinými oficiálními službami poskytujícími péči osobám v jejich domácím prostředí) museli změnit přístup ke klientovi. Do té doby běžně zjišťovaný zdravotní stav (lékař vydával potvrzení o zdravotním stavu) a řešení drobných ošetřovatelských úkonů, jako je podávání léků, aplikace inzulínu, převazy (to vše na základě medikace lékaře) byly náhle s účinností zákona o sociálních službách zakázány. Sociální a zdravotní služby byly zcela odděleny a dosud nedošlo k nápravě tohoto naprosto nevyhovujícího stavu. Poskytovatel údajně nesmí znát žádné informace o zdravotním stavu ani předepsaných lécích, a tak se poskytovatel dostává často do téměř ponižujících a absurdních situací, kdy volá ke klientovi záchrannou lékařskou službu a na otázku, co je klientovi, jaké léky bere, s čím se léčí, odpovídá poskytovatel, že neví, vždyť on zajišťuje „pouze” sociální péči. Dochází tak k dehonestaci sociální práce, kdy je poskytovateli vyčítáno, co je to za službu, že nezná důležité a základní informace o klientovi, aby mohl i nadále bezpečně žít doma. V domovech pro seniory bývá zdravotní sestra, která potřebné informace sdělí. V domácnostech je situace složitější, což klade na pracovníky větší nároky. S touto situací si poskytovatel umí poradit – většinou se domluví s klientem, nebo rodinou, aby doma, na bezpečném místě ponechal rozpis léků a kontakty na blízké osoby. Pracovník má k těmto informacím přístup a přivolané lékařské službě podá potřebné informace.

To je ovšem pouze část problémů. Odkud se vůbec vzal zákaz zjišťování zdravotního stavu v sociálních službách? Zákon o ochraně osobních údajů říká, že poskytovatel může zjišťovat pouze takové údaje, které nezbytně potřebuje k výkonu svých pravomocí. Je tedy otázkou, které údaje poskytovatel potřebuje. Zákon nikde neříká, že poskytovatel nesmí znát zdravotní stav klienta, jenom musí řádně zdůvodnit, že tyto informace opravdu potřebuje znát pro řádný výkon svých činností. Je potřeba si uvědomit, že poskytovatel nezajišťuje pouze základní činnosti, jako jsou úklid domácnosti, osobní hygiena, dovoz k lékaři, zajištění stravy, ale kromě toho zajišťuje poradenství, aktivizační činnosti a též provádí sociální práci. Cílem všech aktivit je zlepšení kvality života jednotlivce a řešení či zmírňování nepříznivé sociální situace. Aby mohl pracovník profesionálně posoudit situaci klienta, potřebuje vnímat tohoto klienta uceleně (holisticky), tedy jako soubor bio-psycho-sociálních a spirituálních funkcí. Poskytovatel by měl znát takové informace, které mohou ovlivnit nepříznivou sociální situaci klienta, a špatný zdravotní stav tuto situaci přímo ovlivňuje. Proto lze tvrdit, že některé informace o zdravotním stavu klienta pracovník potřebuje a je legitimní se klienta na ně zeptat. Pracovníci se v domácnostech u svých klientů setkávají s různými onemocněními a potřebují vědět, jak se v případě zhoršeného zdravotního stavu, kolapsu nebo dekompenzace mají zachovat. Odpověď, že mají zavolat záchrannou lékařskou službu, je nedostačující, neboť do jejího příjezdu může dojít ke zhoršení již tak špatného zdravotního stavu. Mezi ty nejdůležitější informace u seniorů jsou považovány informace o cukrovce, epilepsii, smyslových postiženích, různých duševních onemocněních, roztroušené skleróze. Jistě není namístě mít v dokumentaci latinské názvy diagnóz, ale výše pojmenovaná onemocnění jsou natolik zlidovělá mezi běžnou veřejností, že nikdo nepochybuje, o čem je řeč a jak se projevují.

Poskytovatel k tomu ani nepotřebuje výpis z lékařské dokumentace, většina klientů ráda odpoví na otázku, zda je něco trápí i po zdravotní stránce, na co by se například měly pečovatelky připravit. Na různá postižení a přístupy k lidem s nejrůznějšími onemocněními může poté poskytovatel zaměřit celoživotní vzdělávání svých pracovníků. Poskytovatelé nechtějí nahrazovat zdravotní služby, ale potřebují být informováni, aby věděli, s jakými riziky se při péči o klienta mohou setkat. Potřebují zároveň být připraveni na rizika adekvátně reagovat. Není proto logické zcela oddělit informace o zdravotním stavu od popisu sociální situace. Zda a jaké informace bude poskytovatel potřebovat k řádnému výkonu svých činností, úkonů a sociální práce, by měl vyhodnocovat (a zdůvodňovat) on sám. Od toho je profesionálním poskytovatelem!

Ad 3. Vnitřní důvody poskytovatele

Kromě výše popsaných důvodů nelze opominout ještě jeden závažný důvod, který tkví ve vnitřním nastavení poskytovatele, a tím je jednak nevědomost, jak spolupráci navázat, jednak obavy z toho (a občas tyto obavy vycházejí ze zkušeností), že mu bude klient spolupracující sociální službou „odlouděn”.