2.145
Principy komunikace s pacientem s demencí
PhDr. Iveta Ondriová, PhD.
NahoruKomunikace obecně
Komunikace je v obecné rovině definována jako předávání a vzájemná výměna informací. Předávání a výměna informací mezi lidmi je proces, který se realizuje a šíří prostřednictvím jazykových, ale i nejazykových signálů, způsobů a prostředků. Lidé dokáží sdílet své zkušenosti, pocity, touhy a myšlenky mluveným i psaným slovem. Komunikace nám dává pocit spojení s druhými. U demence schopnost sdílet zkušenosti s druhými postupně mizí. Pacient s demencí Alzheimerova typu dokáže s druhými stále méně normálně mluvit.
NahoruPrincipy efektivní komunikace s osobou s kognitivní poruchou
Pacienta s demencí stojí mnohem více úsilí, když má druhým jasně vysvětlit, co cítí nebo potřebuje. Zároveň musí vyvíjet stále větší úsilí, aby pochopil, co se mu jiní lidé snaží objasnit. Při normálním rozhovoru mezi dvěma lidmi do něj oba přispívají víceméně stejně. Tato rovnováha však chybí, když se snažíme komunikovat s pacientem s demencí. Rozhovoru je třeba investovat mnohem více energie. Čím pokročilejší je demence, tím více energie je nutné vynaložit při komunikaci. K navázání a udržení efektivní komunikace s osobou s kognitivní poruchou je třeba se řídit čtyřmi principy:
- osoba s kognitivní poruchou má potřebu zvláštní komunikace, která je důsledkem její emocionálních závislostí, neschopnosti dělat ústupky a přizpůsobovat se,
- odpovědnost za to, aby tato osoba rozuměla a bylo jí rozuměno, spočívá na ošetřovateli,
- nejdůležitějším úkolem je nastolit a podporovat partnerství, vzájemnou úctu a důvěru,
- osoba, se kterou pracujeme, má skutečnou poruchu komunikace. I když není v našich silách zařídit, aby porucha zmizela, můžeme použít k překonávání specifických problémů účinné strategie.
Tyto principy jsou klíčové pro všechny aspekty péče o člověka s demencí. Řeč se v raném stádiu Alzheimerovy choroby začíná zhoršovat, takže konverzace s nemocným může být těžší. Občas je pro něj problém najít správné slovo, vyslovit své pocity.
Je důležité se s nemocným naučit komunikovat – klidně, jemně, pomalu, věcně, s uvolněným chováním, které se tak bude přenášet i na nemocného. Mluvit je třeba pozitivně, vyhýbat se hrubým výrazům či příkazům, snažit se neskákat nemocnému do řeči a nedokončovat za něj věty. To pro něj může být ponižující. Je důležité dát mu čas na vyjádření, získávat zpětnou vazbu a hledat reakce ve výrazech těla a obličeje.
Postupující progresí onemocnění klesá schopnost postiženého komunikovat a dochází k různým nedorozuměním. Pacient bývá rozčilený či podrážděný, protože nerozumí všemu, co se od něj vyžaduje. Může být frustrovaný tím, že není schopen vyjádřit své myšlenky tak, aby mu ostatní rozuměli. Někteří nemocní mohou opakovat pořád dokola stejné zvuky či věty, nebo vkládají do vět nevhodná slova. Je někdy těžké odhadnout, jak daleko je nemocný člověk schopen ještě chápat, to však neznamená, že nerozumí našim uklidňujícím slovům, i když na ně nereaguje. Může rozpoznávat postoje nebo pohyby. Je třeba hledat jiné způsoby dorozumívání, a to s využitím všech smyslů.
NahoruDesatero komunikace s člověkem nemocným s Alzheimerovou chorobou
Jako pomůcka při komunikaci s nemocným s Alzheimerovou chorobou může pomoci následující desatero komunikace:
1. Při komunikaci omezit rušivé a rozptylující vlivy prostředí, ujistit se, že nemocný dobře slyší.
2. Usilovat o klidné chování a pozitivní výraz, omezit prudké pohyby, vždy zůstávat v zorném poli nemocného a důsledně respektovat fenomén zpomalení.
3. Mluvit srozumitelně, pomalu a v krátkých větách.
4. Při rozhovoru se vyhýbat odborným výrazům, žargonu, používat výrazy nemocnému známé a přiměřené.
5. Aktivně navazovat a udržovat oční kontakt a průběžně ověřovat, zda pacient našim informacím správně rozuměl.
6. Využívat non-verbální komunikaci, mimiku, dotek.
7. Dát jasně najevo, když odcházíme.
8. Nepodceňovat nemocného, neomezovat komunikaci, ale přizpůsobit ji jeho schopnostem.
9. Aktivně chránit důstojnost nemocného, posilovat jeho autonomii a možnost rozhodovat o sobě, bránit ponížení, nemluvit o něm, jako by nevnímal.
10. Při komunikaci posilovat orientaci pacienta osobou, místem i časem, oslovovat ho důstojně jménem nebo tak, jak si to sám přeje.
NahoruNevhodná komunikace
V komunikaci je vhodné se vyhnout otázkám, co pacient jedl k obědu, kolik je hodin. Není vhodné ptát se, co všechno v ten den dělal. Neptáme se, kde si koupil oblečení, které má na sobě. Neptáme se na jméno osoby, která sedí vedle. Do konverzace nevnášet jména dalších lidí, aniž jsme vysvětlili, o koho jde. V komunikaci nepoužíváme:…
