2.46
Překážky v adaptaci seniorů na pobyt v sociálních službách
Mgr. Martina Krynská
Existuje celá řada témat, kterým se lidé v rozhovoru vyhýbají. Jedním z nich je i zamyšlení se nad tím, kde a jak na stáří dožijí moji rodiče. Pokud je máme. Téma je to těžké, není divu, že se v běžné konverzaci moc neobjevuje, pachuť, kterou by způsobilo, si raději odpustíme. Ať už naši společnost nazveme jakkoliv, moderní nebo postmoderní, určité principy jsou nám společné a většinou nás ovlivňují i tehdy, když se jimi řídit nechceme. Péče o nemohoucí členy rodiny mezi ně, ať se nám to líbí nebo ne, patří.
Tam, kde ještě nebo již člověk sám nemůže, by měl nastoupit pečující a pomoct. Rada je to jasná, racionální a logická. Má však jeden velký háček. V praxi je často komplikované potřebnou péči zajistit. Idylická představa babičky nebo dědečka, který dožije v rodině dcery nebo syna, je spíše vzácným jevem, ať již z důvodů mezilidských či stavebně-prostorových. Ve velkých městech je obvyklý model dvou oddělených domácností. V tom lepším případě rodiče-seniora jeho děti pravidelně navštěvují, pomáhají s domácností, nakupují atd. To může trvat po řadu let. Model je to funkční a k životní spokojenosti všech zúčastněných dostačující. Je však samozřejmé, že tato zranitelná rovnováha jednou skončí a vyvstane tíživá otázka co dál. Ať již se senior stane nemohoucím v důsledku pádu, zhoršení dalších onemocnění, mozkové mrtvice či Alzheimerovy nemoci, už prostě nemůže být doma sám. Potřebuje péči, podporu a pomoc. Zde se nabízejí pouze dvě možná řešení. Požádáme o příspěvek na péči, najmeme pečovatelku, osobní asistenty, domácí rehabilitaci a postupně se střídáme u babičky nebo dědečka tak, aby se pokrylo celých 24 hodin. Pro seniora je to asi ta nejšetrnější možnost, pro jeho okolí však velmi energeticky, koordinačně, komunikačně i finančně náročná cesta. Cesta, která je velkou zátěží i pro rodiny, kde spolu mezi sebou členové mluví a udržují vysokou laťku vzájemné soudržnosti.
Možnost zůstat doma však není pro každého. To, že máma nebo táta půjde do domova seniorů, je situace, o které se hovoří těžko i s partnerem. Natož s rodiči. Pro seniory je to ve většině případů nechtěná nutnost. Jedna moje klientka v seniorském věku mi kdysi řekla, že když člověk nemá děti, tak do domova důchodců musí jít sám, a když je má, tak ho tam odloží ony.
A nyní se dostáváme k jádru tohoto příspěvku. Jako psychoterapeutka v domově seniorů jsem se setkala se situacemi, které adaptaci seniora téměř znemožnily, způsobily mu velké trápení, které se dál přelévalo i do vztahů s personálem a celkově se přechod do ústavního zařízení vůbec nezdařil, i když v něm pak senior dožil. Takže, jak říci mámě nebo tátovi, že z nemocnice se už domů nevrátí anebo že už doma být nemůže? Než nabídnu svoji radu, dovolím si předložit dvě kazuistiky. Obě se skutečně staly a chci vás s nimi seznámit proto, že podle mne vhodně ilustrují, že ani milosrdná lež, ale ani necitelně a tvrdě podaná pravda nikomu v konečných důsledcích neprospějí.
V prvním příběhu se seznámíme s paní Zdenou. Velmi šikovnou 86letou paní, která jako správná babička celý život pomáhala synovi s domácností, hlídala, vařila, uklízela atd. Bydlela ve třetím patře bez výtahu. Když pospíchala pro nejmladšího pravnoučka do školky, spadla na schodech tak nešťastně, že si ošklivě zlomila stehenní kost. I přes značnou nadváhu se ji podařilo na oddělení následné péče dobře zrehabilitovat. Zhoršila se však po psychické stránce. Všem bylo jasné, že domů se vrátit nemůže, a syn spolu se sociálními pracovnicemi zajistili místo v domově seniorů. Syn paní Zdenky byl hodný a nechtěl maminku zarmoutit, věděl, že když jí řekne, že půjde do „důchoďáku”, nebude se jí moct podívat do očí. Paní Zdenka totiž celý život podřídila pomáhání synově rodině a občas poznamenala, že věří, že se o ni snad na stará kolena na oplátku postarají zase oni. Uprosil tedy sestřičky i sociální pracovnice, aby mamince řekly, že půjde do rehabilitačního ústavu, kde bude nadále cvičit. A až bude bez berlí, pár kilo zhubne, spraví se jí cukrovka a krevní tlak, tak se zase vrátí domů. Personál oddělení domova seniorů, kam byla paní převezena, byl o této lži informován. K tomu, že si mají „hrát” na rehabilitační ústav, se postavili neutrálně, ani to nevyvraceli, ani nepotvrzovali. Paní Zdenka od prvního dne úporně cvičila. Doslova dřela. Veškerou pozornost soustředila na fyzickou aktivitu. Rehabilitační pracovník s ní každý den cvičil několik minut, což ji rozčilovalo. Byla na něj nepříjemná, čas mu začala měřit a jejich setkávání bylo čím dál tím víc napjaté, protože předtím s ní cvičili 3x denně 30 minut. Paní Zdenka byla s úrovní rehabilitační péče velmi nespokojená, stěžovala si opakovaně staniční sestře, s ošetřujícím personálem komunikovala podrážděně a minimálně. Syn ji navštěvoval téměř denně. Návštěva spočívala v tom, že paní Zdenka se před ním snažila chodit bez berlí. Vyšli na chodbu, kde dýchavičně visela na madlu podél zdi, přemáhala bolest, hledala rovnováhu a ukazovala mu, jak daleko už ujde. Syn ji hlasitě povzbuzoval, že musí přidat, že tohle je…
