2.136
Práce se životním příběhem klienta
Mgr. Veronika Valentová
Demografické studie i každodenní realita rodinných pečujících i profesionálních pečovatelů ukazují, že v současné době vzrůstá počet starých lidí, kteří potřebují péči druhého člověka. Oproti minulosti se současná péče zaměřuje nejen na tělesné potřeby starého člověka, ale snaží se naplňovat i potřeby sociální, psychické a spirituální. Komplexní péče o starého člověka bývá často o to složitější, že řada seniorů trpí syndromem demence. Demence mimo jiné způsobí, že „nemocný již nedokáže slovy vyjádřit svá přání, pocity a obavy. Musí připustit, aby jiní zkusili interpretovat jeho chování a zjistili, co ho trápí nebo rozčiluje, jaké má potřeby a co mu dělá radost” (Život s demencí, 2016, s. 12).
Pro pečující v domácnosti, ale i pro pečovatele v sociálních službách či zdravotních zařízeních je tato péče velmi náročná. Stále se proto hledají způsoby, jak ke starému člověku, zejména pokud je postižen nějakou formou demence, přistupovat, aby kvalita jeho života byla co nejvyšší. Jedním ze způsobů, jak zajistit nemocnému seniorovi kvalitní péči na straně jedné a na straně druhé snížit zátěž pečovatelů a poskytnout jim pocit smysluplnosti při poskytování každodenní péče, je práce se životním příběhem starého člověka.
NahoruŽivotní příběh
Po celý život, od početí až do smrti, se vyvíjíme a měníme. Rodíme se s určitými vlohami a dispozicemi, které se pak svým vlastním způsobem modifikují vlivem vnějších podmínek. Nemění se však jen naše fyzická stránka, ale také naše psychika. V průběhu času se rozvíjí naše myšlení, kognitivní funkce, chování, jednání a emoční prožívání. Přestože každé období má své charakteristické změny, ke kterým v daném věku zpravidla dochází, všechny dané zákonitosti jsou podmíněné individualitě konkrétního člověka. Jinými slovy od narození do smrti se u každého jedince odehrává jedinečný životní příběh, který sice na jedné straně má společné rysy se životními příběhy druhých lidí, ale na druhé straně je naprosto jedinečný a neopakovatelný.
Životní příběh není ale pouhý výčet událostí, které nás v průběhu života potkaly, je to ryze subjektivní interpretace daných událostí. Každý z nás si jednotlivé zážitky, které prožil, a konkrétní osoby, s nimiž navázal vztah v průběhu života, dává do souvislostí a přisuzuje jim větší či menší důležitost ve svém životě. Jen my sami určujeme, které události do svého životního příběhu zařadíme a které ne. Současně platí, že životní příběh není statický, ale v návaznosti na nově prožité události se jeho obsah v čase proměňuje.
NahoruVyprávění
Vyprávění mělo od nepaměti své místo v historii lidstva, předávaly se tím také tradice a zkušenosti. Životní příběh tedy není jen záležitostí konkrétního jednotlivce. Pomocí vyprávění životního příběhu druhým lidem získává koncept životního příběhu sociální rozměr. Díky našemu příběhu představujeme druhým svůj vnitřní svět, ukazujeme jim, kdo jsme, a současně je poznáváme a vytváříme si s nimi vztah (Čermák, 2002, s. 11–25). Tento potenciál s sebou dodnes nese prarodičovská role, protože seniorský věk má ke vzpomínání blíže než předcházející věková období.
NahoruZměny v paměti v seniorském věku
V seniorském věku totiž dochází i u zdravého jedince k určitým změnám v jeho paměti. Některé druhy paměti jsou postiženy hodně, jiné ale zůstávají zachovány až do vysokého věku. Obecně lze konstatovat, že ve stáří dochází ke snížení vštípivosti, člověk se hůře učí novým věcem. Vedle toho mívá starší člověk i problémy s výbavností, naopak znovupoznání bývá zachováno mnohem lépe (Haškovcová, 1990, s 95). Vágnerová (2007, s. 324) upozorňuje na to, že úbytek paměťových kompetencí bývá nejnápadnější u epizodické paměti. Senior si hůře uchovává nové zážitky, může mít problém si vzpomenout, co dělal včera. Vedle toho se ve stáří objevují reminiscence, tedy vybavování si vzpomínek z dávné minulosti.
Současně s blížícím se koncem života roste i potřeba dát svému životu smysl, staří lidé tedy velmi často bilancují a hodnotí vše, co prožili (Haškovcová, 1990, s. 101). Všechny věci, které ve svém životě prožili, se snaží propojit v jeden celek, kde má všechno své nezastupitelné místo. Není proto divu, že staří lidé se velmi často, rádi a spontánně vracejí ke svému prožitému životu. Rádi vzpomínají na minulost a rádi vyprávějí druhým svůj životní příběh. Senioři mohou tedy svým vnoučatům a pravnoučatům prostřednictvím svých příběhů předat zásadní informace o lidském životě a světě okolo nás.
NahoruSyndrom demence
U člověka postiženého demencí je situace ještě o trochu složitější. Syndrom demence lze charakterizovat jako déle trvající nově vzniklé postižení více kognitivních funkcí, které narušuje aktivity každodenního života. Mezi nejčastější příznaky patří poruchy paměti. Nemocný si nepamatuje, kam uložil věci denní potřeby, co měl jít do obchodu koupit, telefonní čísla, postupně se může přidávat i neschopnost rozpoznat tváře známých lidí, neschopnost zapamatovat si nové poznatky. Zpočátku bývá dlouhodobá paměť poměrně zachovaná, proto i u nemocného s demencí lze práci se životním příběhem dobře využít. V dalších fázích onemocnění však dochází i ke ztrátě dlouhodobé paměti. Nemocný již neví, kde se narodil, nepamatuje si například, jak se jmenovali jeho rodiče či sourozenci. V posledních fázích onemocnění již není schopen sdělit, kdo je on sám.
I přesto je při péči o člověka trpícího pokročilou fází syndromu demence dobré, pokud využijeme znalosti jeho životního příběhu. Skutečnost, že již v těchto fázích onemocnění není verbálně schopen vyjádřit svůj příběh, protože si jej již explicitně nevybavuje, a také proto, že jeho verbální schopnosti jsou již značně omezené, neznamená to, že se podle něho již nechová. Často je chování lidí s demencí ovlivněno právě jejich minulostí. Pokud známe jejich životní příběh, můžeme lépe pochopit důvody jejich chování a jednání (Bařinová, 2016).
NahoruVztahová péče
Pochopení těchto důvodů je často důležité pro pečující, kteří si uvědomí, že jim nemocný některé věci nedělá schválně a že za jeho zdánlivě nesmyslným chováním je skrytá nějaká nenaplněná potřeba vyplývající z jeho osobní historie. Větší porozumění konkrétním klientům není jediným benefitem, který do péče o starého člověka, resp. o člověka trpícím syndromem demence, přináší práce se životním příběhem. V prvé řadě tento přístup pomáhá vytvořit kvalitní vztah. Ve stáří z řady důvodů, jako jsou např. úmrtí životního partnera a sourozenců, nástup do pobytové služby či hospitalizace, ubývá sociálních vazeb a mezilidských kontaktů. Současně ale platí, že nemizí potřeba lásky a sounáležitosti. Vztah s rodinným pečujícím či profesionálním pečovatelem může být často jeden z hlavních mezilidských vztahů, který má v dané chvíli senior k dispozici. Naslouchání příběhu starého člověka pak může být jedním z nástrojů, jak jej blíže poznat jako lidskou bytost a jak prohloubit vzájemnou náklonnost.
NahoruIndividualizace péče
Informace z klientova života pomáhají pečujícím individualizovat péči pro jednotlivé klienty, maximálně podporovat jejich soběstačnost a pomoci flexibilně reagovat na měnící se celkový stav klienta. Při péči o klienty trpící syndromem demence pomáhá znalost jejich jednotlivých rituálů a zvyklostí zachovávat je i ve chvílích, kdy si o ně klienti již sami neumějí říct. To pomáhá nejen kvalitně uspokojovat jejich potřeby, ale zvyšuje to také jejich pocit bezpečí a jistoty.
NahoruAdaptační proces
Svoji nezastupitelnou roli může mít práce se životním příběhem v rámci adaptačního procesu během nástupu do pobytového zařízení. Nevtíravý a citlivý zájem o každého člověka i s jeho minulostí může podporovat jeho pocit osobní důležitosti a toho, že je v dané instituci vítaný. Vzhledem k tomu, že objevování životního příběhu klienta se odehrává vždy v dialogu, může nám tento přístup pomoct objevit i jedineční styl komunikace s daným klientem.
NahoruSnížení rizika syndromu vyhoření
Jak již bylo…
