2.93
Odpovědnost statutárního orgánu poskytovatele sociálních služeb
JUDr. Karel Zuska, AK Holec, Zuska a partneři
Na trhu sociálních služeb působí v současné době mnoho poskytovatelů rozličných právních forem. Velkou skupinu tvoří tzv. neziskové organizace, založené buď podle práva veřejného, nebo práva soukromého. Mezi veřejnoprávní neziskové poskytovatele lze zařadit zejména územně samosprávné celky a jejich příspěvkové organizace, veřejné školské právnické osoby či školská zařízení apod. Za soukromoprávní neziskové poskytovatele pak považujeme zejména obecně prospěšné společnosti, zapsané ústavy, spolky nebo církevní organizace a jiné náboženské společnosti.
Na trhu sociálních služeb má však četné zastoupení i podnikatelský (korporátní) sektor, neboť zde jako poskytovatelé sociálních služeb stále více působí společnosti s ručením omezeným, družstva, osoby samostatně výdělečně činné apod.
S činností poskytovatelů sociálních služeb je spjato poměrně značné riziko vzniku škod, a to zejména klientům, jimž je služba určena. V praxi se tradičně řeší odpovědnost poskytovatele za újmu na zdraví či majetku klienta vzniklou v souvislosti s poskytováním sociální služby. Riziko vzniku škod je natolik velké, že zákon o sociálních službách zavedl povinné pojištění poskytovatele pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování sociálních služeb, které je nutno sjednat ještě před započetím vlastní činnosti.
Uvedené pojištění však představuje pouze částečné krytí rizik, která jsou s činností poskytovatele sociálních služeb spojena. V poslední době se totiž stále více diskutuje otázka odpovědnosti nejen samotného poskytovatele jako právnické osoby, nýbrž i odpovědnosti fyzických osob, které jsou oprávněny poskytovatele zastupovat. Jde tedy zejména o potenciální odpovědnost statutárního orgánu poskytovatele sociální služby, resp. jednotlivých členů takového orgánu.
NahoruStatutární orgán
Právní úprava postavení statutárních orgánů neziskových organizací je v řadě otázek podobná úpravě postavení jednatelů či členů představenstva obchodních korporací. Vychází totiž ze stejného základu, kterým je obecná úprava orgánů právnických osob podle občanského zákoníku.
Podle § 152 NOZ může každá právnická osoba tvořit orgány o jednom členu (individuální) nebo o více členech (kolektivní). Ustanovení občanského zákoníku o jednotlivých druzích právnických osob potom blíže určují, kdo je statutárním orgánem, kterému náleží veškerá působnost, pokud není svěřena jinému orgánu.
Statutárním orgánem příspěvkové organizace (ať již státní nebo územního samosprávného celku) je podle rozpočtových pravidel i zákoníku práce její „vedoucí”; tato pozice je v praxi zpravidla nazývána „ředitel”. Stejný název pro statutární orgán používal také již zrušený zákon o obecně prospěšných společnostech, stejně tak občanský zákoník pro funkci „ředitel” zapsaného ústavu. U církevních organizací vystupují jako statutáři např. ředitelé charit, faráři apod. Ve všech těchto případech jde o statutární orgány individuální, tj. orgány o jedné osobě.
Naproti tomu u spolků dává občanský zákoník možnost, aby stanovy spolku určily, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) či individuální (předseda). U společností s ručením omezeným je statutárním orgánem jednatel, který bývá zpravidla individuálním orgánem. Zákon o obchodních korporacích však umožňuje, aby v případě, že je jednatelů více, určila společenská smlouva jejich postavení jako kolektivní orgán.
NahoruPéče řádného hospodáře
Statutární orgán může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Z tohoto pohledu právě na statutární orgán nejvíce dopadá tzv. povinnost péče řádného hospodáře a s tím spojená odpovědnost ve smyslu § 159 NOZ. Podle tohoto ustanovení platí, že kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ačkoliv to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoliv byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.
Z výše uvedeného plyne, že s funkcí statutárního orgánu je spojena nemalá odpovědnost, která může v určitých případech vést dokonce až k osobnímu ručení za závazky organizace. Tento princip se uplatní rovněž u kolektivního statutárního orgánu a každého jeho člena; rozdíl je pouze ten, že jde o společnou odpovědnost, u níž může hrát roli i míra, jakou daný člen přispěl ke vzniku škody a jakou jí mohl případně zabránit.
NahoruDobrovolný výkon funkce
V praxi se často setkáváme s mylnou domněnkou, že odpovědnost člena statutárního orgánu je zmírněna či dokonce eliminována, pokud svoji funkci vykonává dobrovolně. Bohužel tomu tak není, a jak si ukážeme dále, mnohdy je tomu dokonce naopak. Dobrovolný výkon funkce nejen nezbavuje člena statutárního orgánu povinnosti péče řádného hospodáře a rizika odpovědnosti za vzniklou škodu, ale také tím, že zpravidla není uzavřena žádná smlouva, není jakkoliv limitována ani výše potenciální náhrady škody. To bývá často i důvodem, proč se řada lidí v současné době brání přijmout odpovědné funkce u poskytovatelů sociálních služeb, neboť nechce podstoupit žádné riziko osobní odpovědnosti za případné škody, které mohou vzniknout.
NahoruPodnikatelský úsudek
Další mylnou představou je, že odpovědnost člena statutárního orgánu je menší, pokud se jedná o neziskovou organizaci, nikoliv o podnikatelský subjekt. Bohužel ani v tomto případě tomu tak není. Zákon o obchodních korporacích dokonce pro členy statutárních orgánů podnikatelských subjektů připouští posouzení podle tzv. pravidla podnikatelského úsudku, kdy při aplikaci obecné povinnosti péče řádného hospodáře zohledňuje aspekt tzv. podnikatelského rozhodování, tj. informovaného jednání v obhajitelném zájmu obchodní korporace. Posuzuje se, zda osoba jednala s péčí, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba v obdobném postavení. Zákon tedy obecně připouští v rámci podnikání vyšší míru rizika, a proto určitým způsobem modifikuje i pohled na případnou odpovědnost statutárního orgánu podnikatelského subjektu. Paradoxně tedy může nastat situace, že na jednání statutárního orgánu neziskové organizace bude aplikován přísnější pohled než…
