PhDr. Iveta Ondriová, PhD.
NahoruModel umírání doma
Celá staletí umírali lidé doma v kruhu své rodiny. Při umírání doma pomáhá známé prostředí a přítomnost blízkých odstraňovat strach a pocit osamělosti, který má většina umírajících. Podstatou tohoto modelu je skutečnost, že umírající prožívá poslední chvíle života doma, kde mu je poskytnuta podpora ze strany rodiny a přátel. Tedy není sám a opuštěný, ale žije spolu s rodinou, která s ním prožívá problémy související s terminálním stádiem. Nevýhodou tohoto typu umírání je absence medicínské pomoci, což způsobuje vážné problémy rodinným příslušníkům, kteří jen velmi těžko mohou zajistit důslednou kontrolu symptomů, v pravidelných intervalech podávání opiátů, podávání kyslíku či odbornou a kvalitní ošetřovatelskou péči během 24 hodin. Všechny tyto překážky zvyšují obavy příbuzných, že v péči o umírající neudělali všechno a dožadují se přijetí jejich těžce nemocného umírajícího člena rodiny do nemocnice. Další nevýhodou domácí péče o umírající je skutečnost, že může způsobit vyčerpání pečovatele, dokonce až úplné selhání rodiny.
NahoruInstitucionální model umírání
Vybudováním moderních nemocnic vznikl nový tzv. institucionalizovaný model péče. Tím začala postupná tabuizace umírání a smrti. V tomto modelu umírání chybí potřebný lidský kontakt, umírání ztratilo charakter sociálního aktu. V nemocnicích se umírajícím pacientům dostává nejlepší možné profesionální péče. Diagnostické a terapeutické možnosti v současnosti jsou pestré a umožňují i záchranu těch pacientů, které v minulosti čekalo jen trápení a neodkladná smrt. I když je nesporné, že v nemocnici lze snadněji zvládnout medicínské komplikace či poskytovat vysoce profesionální a humánní ošetřovatelskou péči, zdravotničtí pracovníci většinou nejsou schopni zastoupit v těchto chvílích nejbližší příbuzné. Interakce s umírajícím je zdrojem psychického dyskomfortu i pro ošetřující personál, který se instinktivně brání větší citové zainteresovanosti a víc než na osobnost pacienta se koncentruje na nemoc a výsledky vyšetření.
V některých případech ve zdravotnických zařízeních:
- převažuje neosobní přístup k pacientovi;
- nevěnuje se dostatečná pozornost aktivnímu pátrání po potížích umírajícího pacienta a jejich odstraňování;
- potřeby umírajícího pacienta ustupují do pozadí v situaci, kdy je třeba řešit akutní stavy;
- cizí prostředí, hluk z běžného provozu oddělení, málo soukromí na kontakt s příbuznými zhoršuje celkově již tak změněný psychický stav pacienta;
- izolace umírajícího pacienta spolu s fyzickým utrpením zvýrazňují pocit beznaděje;
- personál nevěnuje dostatečnou pozornost odstraňování strachu u umírajícího pacienta a jeho osamělosti (nedostatek času, malá příprava v komunikaci se umírajícím, chybí psycholog na oddělení).
NahoruPaliativní model umírání
Důstojné umírání je podporováno strategiemi rozvoje paliativní a hospicové péče v souladu s mezinárodními dokumenty zabývajícími se paliativní a hospicovou péčí a jejich doporučeními, které by měly naplňovat všechny státy. Mezi tyto dokumenty patří např. Charta práv umírajících, Doporučení Evropské Asociace pro paliativní péči, Doporučení Výboru ministrů členských států o organizaci paliativní péče, Evropská sociální charta atd.
Paliativní medicína je definovaná jako “specializační obor, který se zabývá diagnostikou a léčbou pacientů s chronickou nevyléčitelnou, pokročilou a aktivně progradující chorobou s časově omezeným prožíváním. Cílem paliativní medicíny je udržení nejvyšší možné kvality života pacienta až do jeho smrti. “ Paliativní péče je profesionální, holistická, interdisciplinární a má být poskytována všem umírajícím pacientům bez ohledu na jejich diagnózu či typ zdravotnického zařízení. Jde o kontinuální péči – od obecného přístupu až po specializovanou disciplínu.
Úkolem paliativní péče je zlepšit kvalitu života pacienta až do smrti, zmírnit utrpení pacienta a…
