Komunikace s člověkem s demencí

1.18

Komunikace s člověkem s demencí

Bc. Aneta Novotná

 NahoruÚvod

Mezi nejčastější onemocnění syndromu demence patří Alzheimerova nemoc. Postupně člověku rozhlodává krátkodobou paměť, schopnost postarat se o sebe. V pozdním stadiu nemoci se může projevovat tím, že se nemocný člověk stále dokola ptá: „A co mám dělat?” pečovatel odpoví, a člověk se zeptá znovu. Když si situaci nemocného představíme, je to ta nejčistší podoba pocitu „tady a teď”, bez možnosti vycházet z minulosti a představit si budoucnost. V poslední fázi nemoci je člověk upoután na lůžko a odkázán na 24hodinovou péči.

Pro rodinu nemocného je tento stav velice náročný. Z nejbližšího člověka, který nás provázel dětstvím, dospělostí a byl více nebo méně nablízku, se stává zcela závislá osoba, která jen fyzicky připomíná toho, jehož obraz v sobě neseme. Velmi často se tak u rodinných pečovatelů mísí pocity vzteku, zklamání, obviňování sebe sama, a pokud se jim nepodaří toto období překlenout, může vést ke stavu, kdy syn nebo dcera svého rodiče raději opustí, protože nemohou snést konfrontaci s matčinou či otcovou bezradností a bezmocností. To pak přináší celou řadu negativních pocitů viny a selhání, což se dále negativně promítá do každodenní schopnosti podávat výkon a žít v uspokojivých vztazích.

Ze své téměř čtyřleté poradenské praxe se domnívám, že klíčem ke komunikaci s člověkem s demencí Alzheimerova typu je uvědomit si, že rodič nebo prarodič už není tím, kým byl před onemocněním. Zdánlivě jednoduchá věta má velmi hluboký dosah a zahrnuje to, že už se na blízkého nemohu obrátit o pomoc v komplikované situaci a vysvětlit mu všechny dopady a debatovat s ním, čekat radu, pomoc a podporu. Toto bolestné uvědomění je prvním krokem na cestě jak se dorozumět. Situaci je možné přirovnat k tomu, že se role pozvolna obracejí, najednou jsme my těmi, kdo přebírají plnou zodpovědnost a iniciativu, a to s perspektivou, že oblasti, ve kterých to bude potřeba, budou přibývat. Stát se průvodcem nemocného, jeho záchytným bodem je proces, který je náročný, ale není rozhodně možné říci, že je pouze jednosměrný – že bychom jen dávali. S postupným ubýváním kognitivních schopností se proměňují i zaběhlé vztahy.

Hezky to ilustruje příhoda, kterou mi před časem vyprávěla kolegyně, které Alzheimerovou nemocí onemocněl tatínek. Je emeritním profesorem medicíny, ona sama je také lékařkou. Tatínek ji podle jejích slov pochválil jen jednou v životě, a to když odpromovala s červeným diplomem. Nevzpomíná si, že by ji nebo její sestru někdy otec pohladil anebo si s nimi hrál. Vždy pospíchal do pracovny a víkendy se většinou odehrávaly ve znamení sportu nebo dlouhých turistických výletů. Během loňských vánočních svátků však za ní několikrát přišel a položil jí beze slov hlavu na rameno. Velmi pohnutě popisovala, že pokud by byl otec zdravý, nikdy by takového gesta nebyl schopen.

Je samozřejmé, že komunikaci s člověkem s demencí Alzheimerova typu výrazně ovlivňuje stupeň kognitivního postižení, rychlost průběhu nemoci i individualita každého člověka. Přesto je možné, alespoň rámcově, shrnout sérii doporučení a postupů, které se ze zkušenosti ostatních pečovatelů ověřily.

Tím nejzákladnějším je schopnost pečovatelů formulovat sdělení takovým způsobem, aby každá věta obsahovala jen jednu informaci. Běžně komunikujeme tak, že se zeptáme: „Už ses objednala k tomu doktorovi? Víš, že má dlouhé čekací lhůty, bylo by dobré tam zavolat co nejdřív!” Touto větou na nemocného klademe obrovský nárok, kterému spíše nedostojí, protože musí udržet pohromadě obrovské množství činností i informací zároveň.

Zkusme si to rozebrat:

• je potřeba se objednat – dojít k telefonu, najít číslo a vybrat toho správného odborníka,

• objednat se – dokázat si představit, který den tam mám přijít,

• pamatovat si, kde mám tužku a papír a pak kam jsem si to zapsala,

• papírek neztratit a správně ho použít – rozumět tomu, že daný den tam mám vyrazit s dostatečným předstihem,

• zvolit vhodný dopravní prostředek,

• dlouhé čekací lhůty? Druhá půlka sdělení překryje tu první.

Spíše je vhodné říct:

„Půjdeme k panu doktorovi kvůli cukrovce.” A počkat, až si náš blízký vzpomene. Pak pokračovat: „Zatelefonuji mu.” „Půjdeme tam spolu.” Tím eliminujeme i riziko toho, že by se náš blízký mohl ztratit a pak bloudit po městě.

 NahoruUmění komunikace

Pokud člověk s demencí dobře slyší, není potřeba křičet. Obecně máme tendenci zvyšovat hlas, když se snažíme něco vysvětlit a vidíme, že druhá strana informaci nepřijímá podle našich představ. Hlasitost je potom spíše na obtíž,…