1.8
Institucionální péče o seniory
Mgr. Renáta Nentvichová Novotná
NahoruÚvod
V případě, že nastane situace, kdy rodina nemá možnost postarat se o „svého” seniora, nabízejí se možnosti péče s dopomocí či naprostou péčí institucí, které se zabývají péčí o seniory. Vedle denních a týdenních stacionářů, krátkodobých respitních pobytů nebo pobytů na LDN je možným dlouhodobým řešením péče ústavní.
Stát tak v některých případech přebírá jednu z funkcí rodiny, tedy péči o nemocné a zestárlé, vstupuje tak do soukromého života členů rodiny. (Pöthe, 1999)
„Instituce nezbavuje rodinu odpovědnosti za péči o příbuzné.” (Janečková, 2005, s. 183)
Institucionální péče, kdy je senior umístěn v ústavu neomezeně, zajišťuje svým režimem ochranu pro seniora po 24 hodin. Pro seniora je odchod do ústavního zařízení velkým zásahem do jeho dosavadního navyklého způsobu života. Opouští svůj domov, své známé prostředí, své blízké. Je pro něj důležité adaptovat se v novém prostředí, zvykat si na neznámé lidi, nové situace. V nových podmínkách si hledá nové kontakty a záchytné body nového bezpečí. (Jedlička, 1991)
NahoruAdaptace seniorů na život v domově pro seniory
„Čím dál větší počet starších seniorů musí změnit způsob života, na který byli zvyklí, a dožít v ústavní péči. (…) Umístění do instituce ještě více zužuje životní teritorium, sociální síť i komplex rolí a vede k větší anonymizaci a ztrátě individuálně specifických psychosociálních charakteristik.” (Vágnerová, 2007, s. 417)
Zavázalová (2001) uvádí, že umístění do ústavního zařízení představuje pro seniory velký stres. Odchod do domova pro seniory znamená ztrátu naděje na návrat.
Vohralíková a Rabušic (2004) uvádějí, že počty seniorů, kteří žijí v ústavní péči, nejsou příliš vysoké. Věkovým zastoupením převažují v domovech pro seniory (dále jen DS) senioři starší 75 let, tedy lidé nacházející se v životním období, kdy je jejich soběstačnost snížena a jejich blízcí nemají možnost se o ně starat. Z pohledu hodnocení seniorů jsou někteří z nich v DS spokojeni, nacházejí zde nové přátele, zapojují se do nových aktivit. Jiní naopak spatřují v DS smutné místo, kam odcházejí dožít.
„Opustit svůj domov nebo byt znamená rozloučit se s minulostí, se vším, co tvořilo dosavadní život.” (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 31)
NahoruProces adaptace na nedobrovolné umístění do instituce
Podle Vágnerové (2007) lze v tomto případě v reakci seniora shledat značnou podobnost s dětskou separační úzkostí. Starý člověk se cítí násilně separován od svého zdroje jistoty a bezpečí, od zázemí svého domova. Nedobrovolné umístění do instituce se vyznačuje vývojem, který je rozdělen do následujících fází.
1. Fáze odporu – u starých lidí se objevuje negativismus, agrese, hostilita vůči náhradním viníkům. Nepříjemné chování je třeba přijmout jako reakci na vzniklou situaci, projevuje se jako frustrace, agresivní ataky, nadávání apod.
2. Fáze zoufalství a apatie – nastává poté, kdy starý člověk zjistí, že odpor nevede k žádoucímu efektu. V této fázi se setkáváme s útlumem a apatií, lidé mnohdy ztrácejí vůli k životu.
3. Fáze vytvoření nové pozitivní vazby – např. s pracovníkem nebo jiným obyvatelem domova pro seniory, objevují se i vazby na zvířata, které mohou staré lidi emočně i jinak aktivizovat.
NahoruAdaptace na dobrovolný odchod do domova pro seniory
I přesto, že je přesun do DS dobrovolný, objevují se problémy, které jej mohou provázet. Stejně jako nedobrovolný odchod, má i dobrovolný odchod do DS své fáze.
1. Fáze nejistoty a vytváření nového stereotypu – senior se v nové situaci orientuje, v této fázi bývá přecitlivělý, vynořují se vzpomínky na minulost. Starý člověk bilancuje, srovnává svoji současnou a předchozí situaci, snadno dochází k somatizaci. Je nutné vytvořit co nejvíce pozitivních zážitků z nové situace, tyto pak ovlivňují celý pobyt seniora v domově.
2. Fáze adaptace a přijetí nového životního stylu – senior si postupně vytvoří nový životní stereotyp, přijme svou novou situaci, získá nové sociální kontakty (Vágnerová, 2007).
Umístění do domova pro seniory představuje výrazný mezník v životě starého člověka. Dochází ke ztrátě osobního zázemí, teritoria, kam člověk patřil. Místo, kde dosud starý člověk žil, pro něj představovalo pocit bezpečí, který jen velmi těžce v institucionálním zařízení nachází. V domově pro seniory člověk ztrácí svou autonomii a soběstačnost. Přesunem do domova pro seniory dochází u mnoha seniorů k uvědomění si konečnosti svého života. Život v ústavním zařízení pociťují jako „poslední štaci”. Starý člověk reaguje zhoršením emočního ladění (deprese, apatie, vyhasnutí jakéhokoliv pozitivního očekávání), nespokojeností až rezignací nad nastalou situací. (Vágnerová, 2007)
Podle Matouška (2003) je možné u jedinců po umístění do ústavu sledovat typické úzkostné reakce, které jsou ukazatelem náročnosti adaptace. Je to například útlum chování, spavost, nechutenství, zhoršení zdravotních potíží, zvýšená frekvence úmrtí.
Často jsou senioři do domova pro seniory umísťováni poté, co jejich blízcí příbuzní již nejsou schopni, někdy ani ochotni se o ně postarat. Právě ztráta vazeb je jednou z největších obtíží, které s sebou přestěhování ze známého prostředí a od známých lidí přináší. Dochází k oslabení kontaktu s rodinou, je zaručené jen velmi omezené soukromí, jedinec je dezorientovaný v novém prostředí a v nových vztazích k neznámým lidem. (Matoušek, 2003)
Výše popsanému stavu je možné předejít včasným kontaktem sociálních pracovníků se žadateli o umístění do DS. V praxi se osvědčila spolupráce sociálních pracovníků DS se sociálními odbory. Na úvod jsou prováděna sociální šetření v místě bydliště žadatele. Je zajištěna návštěva žadatele ve zvoleném DS, případně zkušební pobyt, spolupracuje se s rodinou klienta, kdy se zjišťují informace ohledně zvyků, oblíbených činností a…
