2.203
Informovaný souhlas a předem vyslovené přání
doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.
V minulosti od dob Hippokratových (460–370 př. n. l) až do roku 1981, kdy byla v Lisabonu přijata Deklarace o podpoře práv pacientů, se vztah mezi lékařem a pacientem vyvíjel jako tzv. paternalistický. Slovo „pater” znamenalo otec, rodič. Pacient se obracel na lékaře s absolutní důvěrou jako ke svému rodiči, otci a ten za něj rozhodoval podle etického principu „prospívat a neškodit”. Deklarace o podpoře práv pacientů představovala posílení významu nároků občanů – pacientů na lepší partnerskou spolupráci se zdravotníky a manažery zdravotních služeb při poskytování péče. Do vztahu lékař – pacient vstupuje pacient již s větší odpovědností za své zdraví, což se promítá do práv pacientů a do dalších dokumentů, jakými jsou „informovaný souhlas” a „předem vyslovené přání”.
Historie práv pacientů
Prvním dokumentem, který se dotýká práv pacientů je Lisabonská deklarace, z roku 1981, která pojednává o právech pacientů obecněji. V roce 1994 se uskutečnila v Amsterodamu pod záštitou Regionální ústředny WHO pro Evropu porada o právech pacientů a byla přijata deklarace Principy práv pacientů v Evropě. Definuje zásady a opatření, která směřují k posílení těchto práv. (Kutnohorská, 2007). Práva pacientů znamenají respektování práv jednotlivce na svobodné rozhodování o své osobě. Amsterodamská deklarace se snaží vyjádřit lidské úsilí o zlepšení zdravotní péče, ale také o plné uznání práv každého jednotlivce v roli pacienta. Z toho vyplývá komplementární (doplňující se) povaha práva a odpovědnost pacienta:
-
Pacienti jsou za své zdraví odpovědni sami sobě a to svým vlastním přístupem ke svému zdraví. Za své zdraví jsou odpovědni rovněž zdravotníkům.
-
Zdravotníci mají stejnou ochranu lidských práv jako pacienti (tj. ostatní občané).
Definitivní verzi Práv pacientů ještě v tehdejší Československé republice zformulovala a vyhlásila Centrální etická komise MZ ČR dne 25. 2. 1992. V současnosti jsou práva pacientů zanesena v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.
Informovaný souhlas
Informovaný souhlas je vyjádřením toho, že pacient začal spolurozhodovat o svém zdraví a o poskytované péči. V zákoně č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách, je v § 28 uvedeno toto znění: „Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak.”. (Zákony pro lidi, 2011) Informovaný souhlas znamená informativní rozhodnutí, které pacient dává lékaři při hospitalizaci nebo před konkrétním výkonem. Svým podpisem stvrzuje, že byl lékařem edukován, a že se zvoleným postupem souhlasí.
Informovaný souhlas, který pacient podepisuje, musí být:
-
Svobodný – pacient nesmí podepisovat souhlas pod nátlakem.
-
Srozumitelný – souhlas musí být v takové formě, aby ho pacient nebo rodina pochopili.
-
Kvalifikovaný.
-
Informovaný – pacient musí být poučen (musí znát příčinu a důvod nemoci, důsledky a rizika, která mohou nastat. (Johnová, 2020)
Každý lékařský zákrok může být proveden až poté, co pacient podepsal informovaný souhlas. Mohou nastat situace, ve kterých souhlas od pacienta nelze získat. (Ombudsman pro zdraví, 2018) Historicky poprvé se informovaný souhlas deklaruje v Belmontské zprávě ze dne 30. 9. 1978, která byla publikována v Baltimoru (stát Maryland v USA). Ta se primárně týká lékařských výzkumů na lidech a zdůrazňuje se v ní informovaný souhlas. V dnešní době slouží tato zpráva spíše jako historický dokument, který poskytuje morální rámec pro pochopení předpisů při využití lidských bytostí v experimentálních výzkumech. Jsou v ní shrnuty základní etické principy západní kultury, k nimž náleží: respektování důstojnosti člověka, úcta, informovaný souhlas, neškodit a být prospěšný, spravedlnost, anonymita, důvěrnost. (Kutnohorská, 2009)
Druhy a náležitosti informovaného souhlasu
Povinnost informovat pacienta má výhradně lékař. V každé situaci, v jaké se pacient nachází, může být žádoucí jiná forma souhlasu. Pacient, který byl ústně informován od ošetřujícího lékaře, může svůj souhlas s následným diagnostickým nebo léčebným výkonem vyjádřit několika způsoby:
-
Ústně – lékař musí provést záznam do zdravotnické dokumentace.
-
Souhlasným gestem – informovaný souhlas vyplývá z dané situace. Souhlas je pacientem udělen mlčky se souhlasným gestem.
-
Písemně – tato forma se doporučuje při závažných operacích nebo u výkonu s vážnými riziky a zakládá se do dokumentace (Ptáček, Bartůněk, Mach 2017).
Informovaný souhlas musí obsahovat:
- jméno poskytovatele zdravotních služeb (hospitalizační jednotka, nemocnice);
- osobní údaje pacienta;
- označení výkonu, který bude uskutečněn;
- účel, povaha a přínos výkonu pro pacienta;
- předpokládané dopady a následky výkonu;
- možná rizika, která mohou nastat;
- informace, zda existuje jiná alternativa;
- informace o možném omezení způsobu dosavadního života;
- vyslovení souhlasu pacienta (podpis);
- datum a podpis lékaře, kterým byl pacient edukován. (Motloch, 2016)
Z etického hlediska by měl pacient mít dostatek času, aby si všechny klady a zápory výkonu mohl promyslet a případně ještě lékaři položit dotazy. Rozhodně by nebylo vhodné nechávat podepsat informovaný souhlas těsně před výkonem, kdy pacient ani přesně neví, co podepisuje. Důležitým etickým principem je dobrovolnost, pacient nesmí být k podpisu nikdy nucen. Hippokratovský princip „prospívat a neškodit” platí i v tomto případě. Pacient by měl být dostatečně edukován o prospěšnosti výkonu. Žádný výkon se neuskutečňuje s úmyslem uškodit.
Negativní revers
Negativní revers představuje odmítnutí péče. Zákon číslo 89/2012 Sb., nový občanský zákoník v § 2642 stanovuje, že: „Ke každému úkonu v rámci péče o zdraví se vyžaduje souhlas ošetřovaného, ledaže zákon stanoví, že souhlas není třeba. Odmítne-li ošetřovaný souhlas, potvrdí to poskytovateli na jeho žádost v písemné formě” (Zákony pro lidi). Pacientovi, kterému byla podána informace o jeho zdravotním stavu a odmítá vyslovit souhlas s poskytnutím zdravotní péče, pokud nejde o pacienta, u kterého nejde provést zdravotní péči bez souhlasu, je opakovaně jemu a případně rodině předkládána informace v takovém rozsahu a způsobem, ze kterého je zřejmé, že neposkytnutí zdravotní péče může mít fatální dopad na jeho zdraví. Pokud nemocný nadále odmítá zdravotní péči, je důležité, aby učinil písemné prohlášení, tzv. negativní revers dle zákona č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Pokud pacient podepsal písemné prohlášení o negativním reversu, je důležité, aby v dokumentu byla uvedena všechna možná rizika spojená s tímto rozhodnutím, a to co nejpodrobněji. Tímto způsobem lze snížit riziko sporu, kdyby pacient nebo jeho rodina zastávali názor, že došlo k pochybení ze strany zdravotnického personálu. (Prudil, 2017)
Náležitosti negativního reversu
Negativní revers / prohlášení o odmítnutí výkonu by mělo obsahovat:
- jméno a příjmení;
- rodné číslo pacienta;
- údaje o jeho zdravotním stavu;
- popis zdravotního výkonu;
- údaje o možných následcích, které by mohly u pacienta nastat;
- záznam o vyjádření pacienta, že mu lékař…
