1.78
Individuální plánování v sociálních službách – úvod a základní pojmy
Mgr. Marcela Hauke
NahoruÚvod
Individuální plánování je nedílnou a nezbytnou součástí práce s klientem v sociálních službách. Stále však vyvolává mezi pracovníky hodně otázek a emocí. Ne všichni přesně chápou, co se pod individuálním plánováním skrývá, a tak je možné se i nyní setkat s plánováním pouze formálním, bez pochopení jak pracovníkem, tak klientem. Takové plánování je bezesmyslné, ubíjející a všichni aktéři jsou znechuceni celým plánováním, neboť v něm vidí pouze administrativní zátěž. Jestliže pracovník nepochopí individuální plánování, těžko bude umět jeho smysl vysvětlit klientovi a navázat s ním rovnocennou a smysluplnou spolupráci.
Poněkud vyhroceně by se dalo říci, že bez individuálního plánování není možné poskytovat sociální služby. Přitom plánování péče jako takové není nic nového. Každý osvícený poskytovatel sociálních služeb plánoval péči a podporu s klientem i před zavedením zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSS”), tedy před rokem 2007, a zjišťoval informace od klienta k tomu, aby mohl poskytovat služby podle jeho skutečných potřeb, a to takovým způsobem, který mu bude vyhovovat. To vše se dělo bez „papírování”. Bylo to však nekoncepční řešení a záleželo vždy na jednotlivých pracovnících, jak byli schopni vnímat člověka v tíživé životní situaci. Mohli ho brát jako rovnocenného partnera a věřit v jeho schopnosti, mohli však k němu přistupovat naopak jako k ne-mocnému a sami sebe stavět do role experta na život, který bude klientovi říkat, co má dělat, aby svou nepříznivou situaci vyřešil, případně převezme zodpovědnost za jeho život a bude rozhodovat za klienta, i proti jeho vůli, s malým respektem k jeho základním lidským právům.
NahoruCo to je individuální plánování
Individuální plánování není jednorázovou záležitostí, jedná se o cyklický, neustále se opakující proces. Během tohoto procesu „uživatel a poskytovatel hledají cíle, které bude uživatel ve spolupráci s poskytovatelem dosahovat – budou tedy hledat „cíl společné práce. Tento cíl společné práce je popis toho, jak bude vypadat změna nepříznivé situace, v níž se uživatel nachází. V závislosti na dohodnutém cíli je pak naplánován postup, jak tohoto cíle bude postupně dosaženo.”
Individuální plánování se skládá z následujících základních kroků, které budou rozepsány podrobně v jednotlivých kapitolách a dalších dílech seriálu o individuálním plánování:
1. jednání se zájemcem o službu,
2. smlouva o poskytnutí sociální služby,
3. individuální plán (písemné záznamy o průběhu služby),
4. hodnocení (přehodnocení) průběhu sociální služby.
Individuální plánování tedy není pouze samotný akt vytvoření individuálního plánu, za což bývá někdy zaměňován, ale je to celý proces, který provází klienta průběhem využívání sociální služby a pomáhá mu řešit jeho nepříznivou sociální situaci.
Individuální plánování je velmi odlišné v jednotlivých sociálních službách – jiné bude v terénní pečovatelské službě, v domově se zvláštním režimem, zcela odlišně bude probíhat plánování ve službách sociální prevence – například v noclehárně, nebo při poskytování odborného sociálního poradenství, kam přijde zájemce jednorázově se zakázkou a není prostor pro dlouhé vyjednávání a plánování. I přesto však musí pracovník dodržet zásady a povinnosti plynoucí ze zákona o sociálních službách. Proto nelze vytvořit jednotnou metodiku pro to, jak má vypadat správné individuální plánování, třebaže pracovníci po ní volají. Článek se věnuje především plánování ve službách sociální péče s cílovou skupinou seniorů, kde cílem často nebývá vyřešení nepříznivé sociální situace a návrat k běžnému způsobu života, ale vytvoření podmínek pro důstojný život (či důstojné dožití) člověka v jeho pokud možno přirozeném prostředí a umožnění v co nejvyšší míře žít způsobem, na jaký byl zvyklý. Tomu se přizpůsobují i osobní cíle, na kterých se obě strany shodnou, že je budou společně naplňovat.
NahoruIndividuální plánování v paragrafech
Pro pochopení individuálního plánování je nezbytná především znalost přístupu zaměřeného na člověka, ale nepochybně rovněž znalost zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a předpisů souvisejících (zejména Listiny základních práv a svobod, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením). Jedině tak bude poskytovatel schopen naplňovat individuální plánování v souladu se zákonem, účinně pomáhat klientům, ale bude mít i argumenty vůči případným nereálným požadavkům orgánů inspekce.
NahoruNepříznivá sociální situace
Z ustanovení § 1 odst. 1 ZSS lze vyčíst, že sociální službu je možno poskytnout pouze osobě, která se nachází v nepříznivé sociální situaci.
Za nepříznivou sociální situaci považuje zákon „oslabení nebo ztrátu schopností z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů řešit vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením” [viz § 3 písm. b) ZSS].
Sociální začlenění je poté proces, „který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný” [viz § 3 písm. e) ZSS].
Z dokumentace musí zcela jasně vyplynout, že poskytovatel pomáhá osobám v nepříznivé sociální situaci. Jedině tehdy může spadat do cílové skupiny. Nenachází-li se osoba v nepříznivé sociální situaci, nelze případné služby poskytovat podle ZSS. Je třeba si dále uvědomit, že sociální služby jsou dotovány z veřejných zdrojů, a je tedy nutné uvážlivě s těmito zdroji zacházet.
Jakým způsobem to má v praxi poskytovatel udělat? Osoba se nachází v nepříznivé sociální situaci, jestliže není schopna uspokojit sama své potřeby a nemá ani zdroje na jejich uspokojení. To znamená, že osoba žádající o službu má potřeby (například najíst se, dojet si k lékaři pro léky, nakoupit si, žít v odpovídajícím sociálním prostředí atd.), které si neumí sama naplnit a nemá ani rodinu, další blízké osoby či jiné zdroje, které by jí pomohly její potřeby naplňovat.
Při definování (a dokazování) nepříznivé sociální situace osoby žádající o poskytnutí sociální služby je tedy zásadní mít zmapovány a popsány:
1. potřeby, které chce zájemce (klient) naplňovat, ale není schopen je naplňovat ať už částečně nebo vůbec,
2. zdroje, které by mu pomohly potřeby naplňovat, a to jak:
• vnitřní – možnosti, schopnosti a dovednosti klienta,
• vnější – rodina, další blízké osoby, sousedi, jiné subjekty; sem také patří finanční zdroje apod.
Jestliže osoba není schopná si svoje potřeby naplňovat sama a nemá ani zdroje k jejich naplnění, nachází se v nepříznivé sociální situaci a spadá tedy do cílové skupiny. V případě, že například zájemce o službu žije v domě společně se svými blízkými, je nutné zdůvodnit, proč tito členové rodiny nemohou poskytovat péči (mapování zdrojů).
Nepříznivou sociální situaci dnes řeší prakticky všechny sociální služby, ačkoliv nejvíce problémů vyvolává zřejmě u terénní pečovatelské služby, a to poskytované převážně v domech s pečovatelskou službou. Tam jsou občas nájemci bytů v těchto domech nuceni (pod pohrůžkou ukončení nájemní smlouvy) k využívání pečovatelské služby bez ohledu na to, zda službu potřebují, či nikoliv, tedy bez ohledu na to, zda se nacházejí v nepříznivé sociální situaci. Poskytovatel zde řeší své vlastní potřeby, nikoliv potřeby svých klientů.
Cílem sociální služby je vyřešit nebo zmírnit nepříznivou sociální situaci (a v případech, kdy to není možné, zajistit důstojné prostředí a zacházení), což se děje naplňováním dohodnutých osobních cílů. Avšak o tom bude zmínka později.
Více o problematice nepříznivé sociální situace je uvedeno v článku „Vyhodnocování nepříznivé sociální situace klientů.
NahoruZákladní zásady poskytování sociálních služeb
ZSS rovněž stanovuje v § 2 základní zásady, které musí poskytovatel během práce s klientem (a tedy v průběhu individuálního plánování) uplatňovat. Na první pohled se může zdát, že je uplatňují všichni poskytovatelé. Při hlubším zkoumání však jistě mnohý poskytovatel připustí, že mezi deklarovanými zásadami a jejich praktickou aplikací bývá značný rozdíl:
• rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob,
• pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob,
• pomoc musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání v nepříznivé sociální situaci nebo k jejímu prohlubování, a posilovat jejich sociální začleňování,
• sociální služby musejí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod klientů.
Již chápání a uplatňování první zásady, tedy zachování lidské důstojnosti, bývá sporné. Pracovníci vesměs uvádějí, že lidskou důstojnost svých klientů zachovávají, neboť se k nim chovají s úctou, oslovují je příjmením, a nikoliv „babi”, „dědo”. Jenže zachovávat lidskou důstojnost znamená také dodržovat všechna práva člověka, tedy i právo na volbu a vlastní rozhodování (a s tím spojené právo na přiměřené riziko, které k životu neodmyslitelně patří). Je proto velmi důležité si uvědomit, že stejná práva jako osoba plně svéprávná, tedy i právo na důstojnost, má i osoba omezená ve svéprávnosti nebo osoba s omezenou orientací (či zcela neorientovaná). Pro příklad lze uvést osobu s mentálním postižením nebo osobu s demencí, u nichž pracovník může „sklouznout” do „expertnosti” a za takové osoby rozhodovat (byť v dobré víře), aniž by se zajímal o jejich přání a skutečné potřeby. Je nebezpečné a nepřípustné stavět se do role experta na život klienta. Také je v rozporu s touto zásadou, pokud pracovník podlehne tlaku rodiny a proti vůli klienta poskytuje služby, o které klient sice nestojí, nechce je, ale rodina o jejich poskytování rozhodla. Je nepochybné, že někdy…
