1.26
Ergoterapie u totální endoprotézy kyčelního kloubu
Bc. Aneta Novotná
Rehabilitace po totální endoprotéze (dále jen TEP) kyčelního kloubu závisí na spolupráci lékaře, fyzioterapeuta, ergoterapeuta a zdravotních sester.
Rehabilitace u TEP kyčelního kloubu bývá obvykle rozdělována do tří fází:
• předoperační fáze,
• pooperační fáze během hospitalizace,
• rehabilitační program po propuštění z hospitalizace.
Předoperační fáze
Klient by měl již před operací brát na vědomí období po propuštění z nemocnice. Měl by si před nástupem do nemocnice vyřídit všechny osobní záležitosti, které vyžadují jeho osobní návštěvu, např. v bance, na poště apod. Také by měl informovat svého zaměstnavatele o předpokládané délce pracovní neschopnosti.
Vhodné je provést včas všechny potřebné úpravy bytu. Vybavit ho doplňky, jako jsou madla, upravit si lůžko, obstarat vyšší židli a s předstihem nakoupit pomůcky pro zjednodušení sebeobsluhy, které nejsou hrazeny pojišťovnou, jako je podavač, dlouhá obouvací lžíce či navlékač ponožek. Potřebné předměty v bytě, např. nádobí, je dobré uložit do optimální výšky. Pro bezpečnost je příhodné odstranit z podlahy různé koberečky a podložky, které by mohly způsobit pád. V případě nedostačujícího prostoru je potřeba zajistit přemístění některých kusů nábytku, které by mohly znemožňovat přesun nebo pohyb.
Ideálním postupem je také začít s kondičním cvičením už před operací. Toto cvičení by mělo být zaměřeno na protahování zkrácených svalových skupin (např. mezilopatkové svaly) a posilování svalů, které mají tendenci k ochabování, což jsou především svaly břišní a hýžďové. Cvičení před zákrokem má samozřejmě pozitivní vliv na rychlost a efektivitu následné rehabilitace.
Důležitý je také nácvik pohybových stereotypů nezbytných pro pooperační fázi, který zahrnuje nácvik sedu, přetáčení na bok a břicho s polštářem mezi koleny, nácvik stoje a chůze o berlích bez zatěžování operované končetiny a nácvik chůze o berlích po schodech. V ideálním případě by člověk připravující se na tuto operaci měl s ergoterapeutem probrat a případně i zkusit činnosti, jako jsou přenášení předmětů při chůzi o berlích, oblékání s přihlédnutím k zakázaným pohybům, správné nasedání na sedačku na vanu, usedání na WC apod.
Klient, který přichází k operaci s již naučenými pohybovými stereotypy, ovládá chůzi o berlích a zná předem cvičení, reaguje mnohem lépe na rehabilitační postupy po operaci, což v důsledku také umožňuje zkrátit dobu hospitalizace.
NahoruPooperační fáze
Pooperační rehabilitace je obvykle rozpracována velmi podobně na každém ortopedickém pracovišti, které provádí operace TEP, s drobnými odchylkami podle preferencí těchto pracovišť. Každopádně společným cílem těchto oddělení je vertikalizace pacienta, nácvik samostatné chůze bez zátěže operované končetiny a nácvik sebeobsluhy. Operačním výkonem dochází k narušení přirozených vazivových a svalových stabilizátorů. Stabilita postupně vzrůstá tvorbou vaziva v kloubním prostoru TEP a posilováním svalového pláště. Jedná se zejména o gluteální svaly, m. iliopsoas a m. rectus femoris.
Zvýšené nebezpečí luxace endoprotézy je snižováno eliminací tzv. zakázaných pohybů, především zevní rotace a addukce. Dalším z těchto pohybů je flexe nad 90 °, zejména s nataženou dolní končetinou. Úkolem pooperační rehabilitace je rovněž informovat pacienta o situacích v běžném životě, při kterých k těmto pohybům dochází, a současně i o možnostech jak se jim vyhnout. Délka hospitalizace po TEP kyčle je individuální, obvykle činí 7–14 dnů.
NahoruRehabilitační program po propuštění z hospitalizace
Po propuštění dochází relativně snadno k rozvoji a zafixování nesprávných pohybových stereotypů, ze kterých mohou vznikat bolesti v operované oblasti nebo přenesené bolesti nejčastěji v oblasti lumbosakrálního přechodu. Tento fakt může sám o sobě negativně ovlivňovat jinak velmi dobré výsledky operačního výkonu, i když s ním přímo nesouvisí. Zvláště u pacientů s obtížným nácvikem chůze, omezenou hybností operovaného kloubu či rovněž postižením druhé končetiny je výhodná ústavní rehabilitace nebo komplexní lázeňská léčba, která je přínosem zvláště po stránce upevnění pohybových stereotypů a posílení oslabených svalových skupin. Dále zde hraje velkou roli zpětná vazba nezbytná pro kvalitní motorické učení, kterou poskytuje neustálá kontrola a opravování terapeutem. U pacientů s problematickou sociální situací lze toto vyřešit právě výrazným zvýšením jejich soběstačnosti.
Komplexní lázeňská léčba nebo ústavní rehabilitační léčba se může uskutečňovat buď přímo překladem z lůžka na lůžko, nebo je indikovaná podle platného indikačního seznamu do dvanácti měsíců po operaci.
Po celou dobu rehabilitace platí zásada, že zátěž operované dolní končetiny určuje operatér.
Za šest týdnů od operace obvykle proběhne klinická kontrola, po níž se ve většině případů dovolí poloviční zátěž s využitím dvou francouzských holí. Po třech měsících proběhne rentgenová kontrola a operatér po zhodnocení snímku individuálně doporučí postupné odkládání berlí s eventuálním přechodem na vycházkovou hůl.
Po šesti měsících je v běžných případech pacient schopen návratu do každodenního života. Může začít plně zatěžovat a věnovat se lehčímu rekreačnímu sportu. Návrat do zaměstnání je značně individuální, u manuálních profesí…
