Edukace seniorů

2.14

Edukace seniorů

PhDr. Renáta Zeleníková, Ph.D.

Edukace (vzdělávání a výchova jedince) je proces ovlivňování chování a jednání jedince s cílem navodit pozitivní změny v jeho vědomostech, dovednostech, názorech, návycích a postojích. Pacient má právo na důkladné a spolehlivé informace.

Lidský život se v současnosti může nejen prodlužovat, ale i zkvalitňovat. Lidé si mohou až do vysokého věku udržovat dobrou funkční kapacitu. Funkční kapacita jsou předpoklady a možnosti člověka realizovat různé životní úkoly, výzvy a zájmy, možnost vést aktivní život. U seniorů se pod funkční kapacitou chápe zejména schopnost a možnost vést nezávislý, autonomní život.

Edukaci seniorů lze chápat ze dvou pohledů – jako celoživotní učení seniorů a jako edukaci seniorů – pacientů.

 NahoruEdukace seniorů jako celoživotní učení

Celoživotní učení je jednou z priorit „Národní strategie podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017”. Celoživotní učení představuje kontinuální proces získávání a rozvoje vědomostí, intelektových schopností a praktických dovedností v průběhu celého života. Kromě formálního vzdělávání je stejně důležité i neformální učení, které rovněž vede k rozvoji nových znalostí a dovedností (MPSV). Do edukace seniorů se zapojují nejrůznější instituce, které pomáhají seniorům adaptovat se na novou životní situaci, která nastává s odchodem do důchodu, a pomáhají udržet pocit užitečnosti. Mezi základní instituce vzdělávání seniorů patří univerzity třetího věku, akademie třetího věku, univerzity volného času a kluby seniorů.

Vzděláváním seniorů se zabývá věda, která se označuje gerontagogika, geragogika (řec. gerón – stařec, agógé – vedení).

Gerontagogika zahrnuje 3 oblasti:

• edukace seniorů – vzdělávání seniorů,

• preseniorská edukace – příprava na stáří,

• proseniorská edukace – společenská podpora stáří, mezigenerační porozumění, uznání září.

 NahoruEdukace seniorů – pacientů

Vzhledem ke zvyšující se prevalenci chronických nemocí ve stáří stoupá i potřeba edukace seniorů, která je zaměřena na management nemocí. Zdravotnický pracovník (např. sestra) je často ve výborné pozici, díky níž může pomáhat pacientům dodržovat lékařské předpisy, nařízení a doporučení.

Edukovaný pacient má obvykle vyšší zájem o vlastní zdravotní stav, větší ochotu ke spolupráci (kooperace), je spolehlivější při dodržování léčebného režimu (compliance, adherence). Edukace přispívá k omezení obav pacienta a k jeho uklidnění.

Právní determinanty edukace:

• compliance – dodržování, vyhovění, splnění, ochota,

• kooperace – spolupráce mezi pacientem a zdravotníkem,

• adherence – rozhodnutí řídit se dlouhodobě domluvenými doporučeními.

 NahoruEdukační proces

Edukačním procesem v ošetřovatelství se rozumí činnosti, kdy se jeden subjekt – edukant učí novým poznatkům, a druhý subjekt – edukátor mu toto učení zprostředkovává. Obecně se jedná o proces celkové výchovy a vzdělávání člověka a rozvíjení jeho osobnosti.

Cíle edukačního procesu:

• ulehčit adaptaci na změněný způsob života, který je ovlivněn nemocí,

• osvojit si nové poznatky, vědomosti, získat dovednosti, vytvořit nové hodnotové postoje a dosáhnout změny chování,

• pomoci pacientovi, aby se postaral sám o sebe, a současně poskytnout pomoc i jeho rodině zvládat určité činnosti související s jeho onemocněním.

Základní pojmy v edukačním procesu:

• edukátor: ten, kdo edukuje (lékař, všeobecná sestra a další),

• edukant: ten, kdo se učí a přebírá pojmy od edukátora. Edukant v seniorském věku je ovlivněn celou řadou faktorů, např. genetickými dispozicemi, prodělanými nemocemi, způsobem života a životosprávou, životní náplní, adaptabilitou seniora a jeho frustrační tolerancí, adaptací na životní změny a ztráty, strategií vyrovnávání se se stárnutím a stářím (např. konstruktivní, obranná, strategie závislosti, hostility, sebenenávisti),

• edukační konstrukty: plány, předpisy, standardy, edukační materiály, které ovlivňují edukační proces,

• edukační prostředí: místo, ve kterém probíhá edukace.

V klinické praxi se často edukace zaměňuje s informačním rozhovorem nebo poradenstvím. Je proto potřeba rozlišit edukaci od informačního rozhovoru a poradenství. Hlavní rozdíly jsou uvedeny v tab. 1.

Tab. 1 Srovnání informačního rozhovoru, poradenství a edukace

Edukační proces má 5 fází:

1. Posouzení – anamnéza a sběr dat o nemocném; zjištění důležitých údajů: fyzické determinanty (lékařská diagnóza, omezení, schopnost sebepéče), poznávací procesy (poruchy zraku, sluchu, paměť), aktivační psychické procesy (city, vůle apod.), vlastnosti osobnosti (temperament, zájmy apod.), sociální síť, podpora rodiny. Pokud senior není spolehlivý zdroj informací, další informace je potřebné zjistit od dalšího člena rodiny nebo jiné důvěryhodné osoby.
2. Stanovení edukační diagnózy – na základě identifikace problému pacienta sestra stanoví edukační diagnózu (např. deficitní znalost).
3. Plánování – obsahuje zejména vytvoření edukačního plánu, který zahrnuje stanovení edukačních jednotek, forem edukace, edukačních cílů (kognitivní, psychomotorické a afektivní), volba správné edukační strategie, didaktických metod a didaktických prostředků.
4. Realizace edukačního plánu – probíhá v několika fázích:
   • - motivační fáze: motivovat,
   • - expoziční fáze: vysvětlit,
   • - fixační fáze: zopakovat,
   • - hodnoticí fáze: zhodnotit.
5. Hodnocení – vyhodnocení efektivity edukace (pochopení obsahu edukace, dosažení cílů), zápis do dokumentace.

Typy edukace:

1. základní – pokud pacient nebyl ještě vůbec o problematice informován (nově zjištěné onemocnění,
2. komplexní – realizovaná v edukačních kurzech,
3. reedukace – pokračující, rozvíjející, napravující – navazuje na předcházející vědomosti, zahrnuje i opakování a aktualizaci základních informací, poskytuje další informace vzhledem k měnícím se podmínkám.

Hlavní cíl edukace seniorů:

• rozvoj schopností,

• obohacení znalostí,

• rozvoj osobnosti k seberealizaci,

• kultivace života a jeho obohacování,

• pochopení vývojových úkolů seniorského věku a usnadnění adaptace na změněný způsob života,

• udržování tělesné i duševní aktivity,

• pomoc při orientaci v dnešním rychle se měnícím světě.

 NahoruFunkce edukace seniorů

Podle primárního zaměření na některé osobnostní stránky seniora lze rozlišit:

• vzdělávací funkci: získávání poznatků, informací, zkušeností, osvojování dovedností,

• kulturně-kultivační funkci: rozvoj osobnosti v oblastech uměleckých, kulturních a pohybových,

• sociálně-psychologickou funkci: oblast sociálních vztahů, psychického rozvoje, cílená aktivita.

Podle specifického zaměření výchovy a vzdělávání lze rozlišit:

• preventivní funkci: vzdělávací aktivity, které jsou prováděny v určitém předstihu a pozitivně ovlivňují průběh stárnutí a kvalitu života ve stáří,

• anticipační funkci: pozitivní připravenost na změny ve stylu života, hlavně při odchodu do důchodu,

• rehabilitační funkci: znovuobnovování a udržování fyzických a duševních sil, příprava pro další existenci,

• posilovací funkci (stimulační, kultivační): rozvoj a kultivace zájmů, potřeb a schopností,

• kompenzační funkci: vzdělávací aktivity kompenzující úbytek sociálních kontaktů,

• aktivizační funkci: začlenění do společnosti,

• komunikační funkci: komunikace s okolím,

• relaxační funkci: kultivované trávení volného času,

• funkci mezigeneračního porozumění: prohloubení mezigeneračního dialogu a porozumění.

Specifika edukace seniorů jsou podmíněna změnami, které se u seniorů vyskytují:

Změny fyzické: projevují se především snížením odolnosti vůči nepříznivým vlivům, úbytkem energie a snižováním senzorické kapacity.

Změny v percepci (smyslovém vnímání): u seniorů dochází ke snížení zrakové ostrosti vlivem ztráty pružnosti čočky. Dochází i ke změnám vnímání barev. S přibývajícím věkem se mění i vnímání intenzity světla a rychlost, s jakou se lidé dokážou přizpůsobit nižší úrovni…