4.1.12
Ars moriendi – ars vivendi – dříve a dnes
Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., Fakulta humanitních
studií UK, Praha
NahoruArs moriendi
V poslední době bylo opakovaně doloženo, že v moderní rychlé době,
primárně zaměřené na ekonomické úspěchy (společnosti či jednotlivých lidí), se
těm, kteří jsou na konci životní cesty nedostává potřebné, zejména lidsky
vstřícné, péče. Jinými slovy řečeno: moderní člověk umírá "špatně“.
Ačkoliv série opakovaných dotazníkových šetření ukázala, že pokud by
si lidé mohli vybrat, pak by nejraději umírali doma v kruhu svých nejbližších,
ale opak je pravdou, neboť drtivá většina umírá v nemocnicích či jiných
institucích. Pro ilustraci uveďme, že 68 % lidí umírá v nemocnicích, 4 % v
domovech pro seniory a jen 1,3 % lidí považuje péči umírajících za dobrou. I
laikům stále známější specializovaná péče v institucionální i domácí formě
hospiců je vítaná, ale obdivuhodná péče a snaha jejich pracovníků zlepšit závěr
života svým klientům bohužel nestačí. Vždyť v hospicích nebo hospicové domácí
péči umírá pouze 1% lidí.
Mimořádný problém spočívá nejen v kapacitních limitech hospicové
péče, ale v tom, že se ve větší míře nedaří inkorporovat principy paliativní
léčby a paliativní péče do stávajících zdravotnických, případně sociálních
institucí. V souvislosti s neutěšeným stavem péče o umírající se nabízí otázka,
zda by nebylo vhodné "oprášit“ starý dobrý model ars moriendi neboli umění
umírat a modifikovat jej na novodobé podmínky poskytování zdravotních a
sociálních služeb a moderního životního stylu. Pokusme se tedy nejprve
odpovědět na otázku, zda se lidem, jak se občas domníváme, opravdu dříve
umíralo lépe či, nikoliv, a zda je možné, aby se "dobré umírání“ stalo i
současnou realitou.
NahoruArs vivendi v minulosti
Písemná forma ars moriendi vznikla v evropském kontextu patrně v 15.
století v souvislosti s morovými epidemiemi. Byla určena pro mladé kněze, kteří
se tímto podrobným návodem měli připravit na práci s umírajícími, kterých bylo
mnoho. V dnešní terminologii bychom ars moderindi mohli charakterizovat jako návod k doprovázení.
Ač nelze zabíhat do podrobností, je třeba uvést, že ars moriendi je
v podstatě evropskou analogií mnohem starších a cenných spisů, tedy Tibetské i
Egyptské knihy mrtvých. Zajímavý je jejich transkulturní rámec, neboť společné
všem těmto třem pramenům je víra v "život po životě“, tedy víra ve vzkříšení
nebo ve znovuzrození. Otázkou je, zda lze dovodit, že existence uvedených
návodů opravdu zajišťovala umírajícím potřebný komfort, ovšemže na úrovni dané
doby. Odpověď může být jen "šalamounská“, tedy někdy ano, někdy ne, přičemž
nepochybně bylo více těch, kteří umírali v lidsky nedůstojných podmínkách, tedy
v osamění, bez střechy nad hlavou, v otřesných hygienických poměrech a bez
jakékoliv, tedy i laické, pomoci. Pokud bylo umírání v minulosti "lepší“, pak
to tolik nesouviselo s úrovní péče, která ostatně byla častěji laická než
odborná, a ta odborná byla z dnešního pohledu velmi jednoduchá, ale s ars
vivendi, tedy s uměním žít. Poznamenejme, že ars vivendi tvořilo úvodní a
kratší kapitolu psaného textu ars moriendi. To je důležitá okolnost,
protože umění umírat nelze posuzovat bez kontextu celého života.
NahoruArs vivendi v minulosti
Naši předkové měli mnoho starostí, především tu, aby se vůbec
uživili. Pokud stonali, tak zpravidla krátce a stejně tak "krátce“ umírali. V
případě smrtí vlastních dětí nebo mladých dospělých samozřejmě truchlili, ale
jejich smutek mírnila osudovost, která byla nejen určena, ale také většinově
sdílena: Bůh dal, Bůh vzal. V nelehkém životě předků totiž dominoval
řád kázně. Lidé žili s Bohem a v Bohu a i nevěřící v praktickém životě
uznávali základní křesťanské hodnotové tradice. Nejen v intencích víry, ale
také z ryze praktických důvodů si lidé pomáhali a spoluúčast příbuzných a
známých (zejména sousedů) byla v procesu umírání pravidelná a samozřejmá. Proto
se každý v průběhu života "naučil“, co se dělá a co se říká tváří v tvář
umírajícímu či truchlícím.
Ideální model, kdy se u lůžka umírajícího shromáždila rodina,
dostavil se kněz i lékař, je rekonstrukt, s nímž v realitě korespondovala
jen situace některých bohatých měšťanských rodin. Je prokázáno, že s výjimkou
reprezentantů vládnoucích elit, kteří měli vždy své lékaře, se lékař objevuje
na scéně domácího umírání až v 18. století. Ostatně proto byla snaha
vybudovat institucionální péči, která přinesla nejen jednoznačná pozitiva,
ale také současné problémy. Ve stínu těch problémů pak neudivuje, že je i
odborníky vzpomínán dávný ideální model, který se ovšem stal skutečným cílem
hospicové domácí péče.
NahoruPočátky institucionalizace
V soudobé, a často stejně tak oprávněné jako nespravedlivé a
odsuzující, kritice zapomínáme na to, že se rozhodně v naší kulturní oblasti
nejpozději v první polovině 20. století dostalo všem umírajícím "nebývalé“
péče. Samozřejmě s ohledem na to, s čím ji srovnáváme. Podíváme-li se "dozadu“
pak byla institucionalizace "požehnáním“, neboť každý člověk věděl, že na konci
svých dní bude mít čistou postel, jídlo a pití a stále častěji lékařskou a
odbornou ošetřovatelskou péči.
V dobové odborné i laické shodě byl umírající "chráněn“ od okolního
(i nemocničního) světa bílou plentou, jejíž praxe se dochovala někde až do 80.
let 20. století. Praxe bílé plenty byla sice opuštěna, ale nebyla "ničím“
nahrazena. Smrt se tak dostala charakteristiku smrti obnažené.
NahoruDetabuizace smrti a institucionalizace
Vývoj vědecké medicíny se razantně prosadil do praxe po 2. světové
válce. Koncept "triumfální medicíny“ (podle F. Ariese) zastínil
"decentní“ problematiku umírajících a teprve zvolna, počínaje objevnými pracemi
E. Kübler-Rossové v 70. letech 20. století, začala éra tzv. detabuizace
smrti. Odborníci se shodují v tom, že následný a dosud neukončený rozvoj
paliativních strategií léčby a péče lze datovat do počátku 90. let 20.
století.
Institucionální péče je nezbytnou složkou zejména tzv. "velké
medicíny“. V procesu detabuizace smrti bylo však opakovaně prokázáno, že se mj.
právě umírajícím, u nichž byly vyčerpány všechny dostupné způsoby kauzální
terapie, "špatně umírá“ a že potřebují jinou formu péče. Jinými slovy řečeno,
nejen odbornou a nezbytnou paliativní léčbu, ale také laskavý doprovod. Ten až
na výjimky v institucionální péči chybí, a proto lze konstatovat, že smrt v
nemocnicích…
