Validace podle Naomi Feilové

1.65

Validace podle Naomi Feilové

Bc. Aneta Novotná

 NahoruÚvod

Validace je komunikační metoda určená pro práci s dezorientovanými klienty. Nedá se přímo označit jako léčebná metoda nebo dokonce terapie, spočívá spíše ve vhodné reakci na určité typické chování dezorientovaných klientů, které se může projevit jako zvláštní, neadekvátní nebo i nevhodné. Tato metoda se obvykle využívá při práci se seniory s diagnózou demence, jejíž nejčastější příčinou v České republice je Alzheimerova choroba. Ta způsobuje pokles kognitivních funkcí, jako je paměť, pozornost, myšlení, a jedním z projevů této choroby je právě také dezorientace. Příčin dezorientace je však více, proto se v případě validace nehovoří jen o lidech s demencí, ale spíše o lidech dezorientovaných.

Metoda validace je vhodná jak pro rodinné příslušníky, tak pro pracovníky, kteří o seniory pečují. Mohou ji používat nejen odborně vyškolení pracovníci, ale i zaškolení laici. Nicméně osoba uplatňující validaci musí umět rozpoznat pocity dezorientovaných klientů.

Validace znamená v překladu uznání nebo potvrzení. Jde tedy o uznání hodnoty člověka a potvrzení jeho prožívání a aktuálních emocí, bez ohledu na to, do jaké míry je dezorientovaný. U teorie validace je dezorientace chápána jako neschopnost člověka zpracovat narůstající tělesné, psychologické a sociální změny, to vede k izolaci a stahování člověka do sebe a do jeho minulosti. Minulost se tedy stává přítomností a úlohou validace není vyvracet stav dezorientovaného člověka, ale naopak potvrdit jeho pocity a emoce jako skutečné a ukázat mu, že je bereme na vědomí. Cílem tedy není změna chování člověka, ale jeho akceptace a uspokojení jeho potřeb.

Autorkou této metody je americká sociální pracovnice Naomi Feilová, narozená v roce 1932 v Mnichově. Později se společně s rodiči přestěhovala do amerického Clevelandu, do areálu domova pro přestárlé, kde oba její rodiče pracovali i bydleli. Byla tedy v úzkém kontaktu se seniory již od útlého věku, což ji později nasměrovalo k vystudování oboru sociální práce se specializací na skupinovou práci pro velmi staré osoby. Metodu validace vyvíjela od roku 1963 do roku 1980. Sama autorka udává, že stav validace je něco jako „chodit v botách toho druhého”.

U metody validace je důležitá práce s osobními údaji o klientovi. Čím více konkrétních informací získáme, tím máme větší šanci pochopit osobnost klienta a najít vhodné postupy k navázání dobrého vztahu. Informace zjišťujeme nejen od klienta, ale i od jeho příbuzných, pokud je to možné. Sběr informací by se neměl týkat jen základních věcí, ale také třeba toho, v jakém prostředí člověk kdysi žil, stejně tak jako kde a za jakých podmínek žil v poslední době, jak se chová v různých situacích, jak reaguje na dotek, jakým způsobem vyjadřuje emoce, jaké emoce jsou jeho nejčastější nebo třeba jaké situace ho dokážou rozrušit, a naopak uklidnit.

 NahoruCíle validace

• Znovuobjevení pocitu hodnoty sebe sama,

• omezení nebo snížení stresu, pocitů úzkosti či ohrožení,

• zlepšení verbální i neverbální komunikace,

• zlepšení fyzického stavu,

• zabránění odchodu do stavu vegetace (zpomalení),

• vyřešení těžkých zážitků a konfliktů z minulosti.

 NahoruPrincipy a postupy ve validaci

Ke každému člověku je potřeba přistupovat jako k osobnosti.

Projevovat mu svým chováním úctu a respektovat jej v jeho aktuálním stavu.

Nepokoušíme se lidi měnit.

Nesoudíme chování klienta, akceptujeme ho takového jaký je. Snažíme se plnit jeho individuální potřeby. Častým jevem je například stížnost dezorientovaných lidí v zařízeních na to, že nedostali najíst, ačkoliv jedli. Naomi Feilová označuje jejich hlad jako „psychologický”, při kterém se jedná spíše o to, že jsou hladoví po pozornosti. Chybí jim tedy někdo blízký, cítí se osaměle. Validační přístup pak nespočívá ve vysvětlení, že už jedli, ale ve zjišťování, co jiného by je „zasytilo” (uspokojilo).

Empatické naslouchání.

Takové naslouchání vzbuzuje důvěru a zmírňuje strach. Starší lidé mohou mít obavy nebo se třeba i stydět za to, že některé věci již nezvládají, ať už z jakéhokoliv důvodu, proto tyto situace někdy řeší způsobem, že vymýšlí jiná možná řešení, proč se některé věci dějí. Validační přístup nespočívá ve lpění na faktech a pravdivosti tvrzení, ale na sdílení pocitů a chápání důležitosti těchto sdělení, které nemocného tíží.

Vyjádřené bolestivé pocity, které jsou přijaty, slábnou.

Snažíme se být otevření k pocitům, které tito lidé vyjadřují. Často se jedná o vzpomínky z dětství nebo z mládí a nutkavá potřeba něco udělat (například připravit večeři pro děti, jít do práce apod.). Cílem není jim vysvětlit, že tyto věci už nejsou potřeba, ale přistoupit na jejich vzpomínání a jejich momentální osobní realitu.

Každé chování má nějaký důvod.

Některé druhy chování vypadají vskutku nelogicky a nepochopitelně. Ale chování je vždy odrazem toho, jak se člověk cítí, jaké pociťuje tělesné nebo psychické změny, jaké má za sebou životní zkušenosti a vychází ze základních lidských potřeb. Snažíme se tedy přijít na důvod a společně překonávat nevyřešené problémy.

Při selhávání verbálních schopností a paměti se objevují dřívější způsoby chování.

Lidé, kteří již nejsou schopni komunikovat verbálně, nahrazují jejich způsob vyjádření pohyby. Pokud se chceme dostat na stejnou úroveň, můžeme využít zrcadlení pohybů a zvuků, což většinou působí pozitivně při navázání kontaktu.

Symboly reprezentují osoby, předměty nebo situace z minulosti.

Symbol je určitý předmět nebo osoba ze současnosti, která představuje pro seniora důležitý předmět nebo objekt z minulosti. Tedy vztahuje se na osoby a věci, které v minulosti reálně existovaly. Příkladem může být měkká hračka, která asociuje měkké objetí matky nebo třeba opakované pohyby nebo poklepy představující nějaký druh práce.

Dezorientovaní lidé často žijí na různých úrovních vědomí ve stejnou dobu.

To znamená, že v jednu chvíli mohou hledat třeba své rodiče a za chvíli své děti nebo manžela. V těchto situacích opět přijímáme osobní realitu člověka, nevysvětlujeme reálnou situaci.

Při slábnoucích smyslech používají dezorientovaní lidé autostimulaci.

To může znamenat, že mohou uvnitř sebe slyšet plakat svoje dítě nebo třeba zahlédnout svého manžela apod.

Stimulace smyslů věcmi ze současnosti může vyvolat emoce a zážitky z minulosti.

Jedná se o barvy, chutě, vůně, pachy, zvuky, obrazy, ale i způsob jednání nebo chování v konkrétních situacích. Je důležité vyvarovat se podnětů, které by mohly vyvolat negativní vzpomínky například z doby války. Vůně některých jídel mohou také někdy asociovat doby, kdy lidé neměli dostatek jídla, anebo vyvolat tendence k shromažďování, k ukrývání nebo dokonce ke kradení jídla ostatním jako prevence před hladověním.

 NahoruDezorientace

Stav dezorientace je popisován jako stav ztráty orientace, zmatenosti a bezradnosti. Je charakterizován nepřiměřeným chováním klienta a neklidem spojeným se strachem.

Dezorientace v čase se projevuje tím, že klient žije v minulosti, je spojena s poruchou identity.

Dezorientace v prostoru se projevuje hledáním známých míst, potřebou jít domů, prováděním neurčitých pohybů, sbíráním nebo schováváním…