Bc. Aneta Novotná, DiS.
NahoruÚvod
Pojem reminiscence pochází z latinského slova reminiscere, které znamená vzpomenout si nebo rozpomenout se.
Britský geriatr Robert Woodse definoval pojem reminiscence jako hlasité nebo tiché vybavování událostí ze života člověka, které se uskutečňuje buď o samotě nebo spolu s jinou osobou či skupinou lidí.
Jedná se tedy o speciální metodu práce se seniory, která je založená na důležitosti vzpomínání. Tento pojem vznikl ve Velké Británii v 70. letech 20. století. Zahrnuje aktivity, jejichž základem je zájem o životní zkušenosti seniorů. Spektrum těchto aktivit je široké, od interaktivních setkávání, na kterých lidé hovoří o své minulosti, až po umělecky zaměřené projekty.
Vzpomínání není pouhým strohým převyprávěním informací z minulosti nebo faktickým záznamem předchozích událostí. Vzpomínky nelze oddělit od emocí, které se na ně vážou nebo je podmiňují. S dějem přichází vybavování si konkrétních emocí s událostmi spojených a všeho ostatního kolem (zvuků, vůní apod.). Vzpomínání je přirozené, ale lze s ním pracovat i zcela záměrně a využívat ho právě například ke zvyšování kvality života seniorů.
Při práci se seniory se kromě výrazu reminiscence používá také slovní spojení práce se vzpomínkami neboli reminiscenční terapie.
Jako reminiscence nebo reminiscenční terapie je nejčastěji označován rozhovor terapeuta (nebo reminiscenčního pracovníka) s klientem (nebo se skupinou klientů) o jeho životě, o prožitých událostech a zážitcích, o jeho zkušenostech a dřívějších aktivitách, přičemž se velmi často využívají různé pomůcky jako staré fotografie a předměty, módní doplňky, filmy, dobová hudba apod.
Tato aktivita může, ale také nemusí být strukturovaná, může být zcela spontánní, přičemž terapeutický aspekt není v některých případech primární. Využívá se často u osob s demencí se zaměřením na vybavení především pozitivních životních vzpomínek a zážitků.
Žádaným terapeutickým prvkem těchto sezení je navození příjemných pocitů, radosti, potěšení, pocitu sebeuspokojení a také kognitivní stimulace. Nicméně terapeut či reminiscenční pracovník nesmí podcenit ani důležitost a terapeutickou hodnotu probírání negativních vzpomínek, jako jsou zážitky z války, různé traumatické zkušenosti apod. Zde je nutné jednat opatrně, protože v těchto případech již reminiscenční terapie může hraničit s psychoterapií.
Reminiscenční metoda je metodou účinnou, levnou a snadno aplikovatelnou v různých institucích pro seniory. Je vhodná i pro klienty trpící lehkou a středně těžkou formou demence a pro klienty, u kterých vzhledem k jejich stavu již mnoho jiných terapeutických možností nemáme.
Ačkoli se vzpomínání nemusí zdát jako něco náročného, přece jen tato aktivita nemusí být ideální pro každého starého člověka. Někteří lidé nejsou dostatečně připraveni vrátit se za svými vzpomínkami do minulosti anebo se přímo obávají vyvolání starých bolestí a trápení.
NahoruMožné přístupy v reminiscenci
1. Narativní
Pracuje s vyprávěnými vzpomínkami. Hlavním cílem u seniorů je především vyplnění volného času, podpora psychické pohody, poskytnutí podmínek pro sebevyjádření, sociální začlenění a stimulace kognitivních funkcí. Může se jednat o vyprávění příběhů ze života ve dvojici nebo skupině, ale také třeba o psaní autobiografie či memoárů.
2. Reflektující
V tomto přístupu se reminiscence zaměřuje na proces prozkoumávání a hodnocení celkového obrazu života jednotlivce, tedy o jakousi životní rekapitulaci. Reminiscence zde navazuje na spontánní procesy vyplývající z potřeby starých lidí urovnat si svůj život. Tento proces bilancování může probíhat jen mezi terapeutem a vzpomínajícím nebo v malé skupině. Při této intervenci se mohou využívat i validační techniky.
3. Expresivní
Na rozdíl od předchozích přístupů je v tomto případě kladen důraz také na přítomnost a na budoucnost. Jde o náročnou práci s těžkými vzpomínkami a o odkrývání složitých témat či traumat prožitých v dávné minulosti. Otevření minulosti a vyprávění nebo psaní o těchto prožitých událostech pomáhá jedinci v jeho uzdravení nebo ke zlepšení jeho psychického stavu.
4. Informační
Tento přístup klade důraz na předávání poznatků, zkušeností a postojů. Lidé vyprávějí svůj příběh v kontextu historických událostí, podávají vlastní interpretaci, svůj pohled a své názory a předávají své dojmy a závěry mladší generaci. Senioři tak nalézají společenské uplatnění, možnost převzít roli učitele a ovlivňovat postoje a hodnoty společnosti.
Pozitiva vzpomínání u seniorů v institucích
-
možnost adaptace,
-
kognitivní aktivizace,
-
opětovné prožívání situací a dávných smyslových vjemů a emocí,
-
možnost komunikace,
-
sociální začlenění,
-
uvědomění či zvýšení vlastní hodnoty a integrity,
-
posílení vztahů mezi personálem a klienty,
-
hledání společných kořenů a zážitků ve skupině,
-
mezigenerační sdílení.
Individuální vzpomínání
Individuální vzpomínání lze využívat především u seniorů, kteří nemají možnost účastnit se skupinových reminiscenčních aktivit. Vzpomínat se může v průběhu běžné péče, například při podávání oběda, zajišťování hygieny, při procházce, při ošetřování, při různých osobních setkáních apod. Individuálně lze vzpomínat buď běžným rozhovorem, ale mohou tak vznikat třeba také autobiografie, příběhy ze života, vzpomínkové krabice a kufry atd. Ať tak nebo tak, hlavní roli v tomto přístupu hraje dostatečný prostor k vyjádření vzpomínajícího a empatie a kreativita reminiscenčního pracovníka.
Skupinové vzpomínání
Při výběru účastníků skupiny v instituci pro seniory by měl reminiscenční pracovník zvážit, jaký bude počet zúčastněných, jejich přibližný věk (ideální jsou podobné ročníky narození), možné společné cíle a témata, zájmy, názory, povahové rysy atd. V potaz se mohou brát také faktory jako společná životní zkušenost, sociální vrstva nebo shodné místo bydliště.
Prostorové uspořádání
Posazení účastníků skupiny je vhodné uspořádat tak, aby na sebe navzájem viděli a aby se navzájem slyšeli. Tedy ideálně do kruhu nebo kolem stolu. Na stůl můžeme rozprostřít různé předměty k tématu, občerstvení a zároveň je stůl v tomto případě určitým symbolem stability, něčeho, o co se může každý opřít.
Velikost skupiny
Pokud je počet účastníků skupiny vyšší než pět, měli by být v ideálním případě přítomni dva reminiscenční pracovníci. Za optimální se považuje rozmezí 5 až 10 účastníků.
Výhodou menší skupiny je jistě snadnější vedení, všichni účastníci se v takovém případě dostanou ke slovu a při menším počtu rovněž snadněji vzniká jistá společná intimita a pospolitost skupiny. Na druhé straně může v malé skupině nastat absence podnětů, debata může váznout a ke slovu se mohou dostávat stále stejní jedinci.
U větší skupiny naopak hrozí tendence rozpadat se do podskupin a malý prostor k vyjádření ve spravedlivém rozsahu pro všechny účastníky.
Frekvence a délka sezení
Skupina by se měla scházet alespoň jednou týdně a pro dostatečné uvolnění a vytvoření soudržnosti je vhodné sezení opakovat, zhruba 6 až 10krát.
Délka sezení by měla být přibližně hodinu, záleží na typu skupiny, u seniorů s demencí to zpravidla bývá kratší doba kvůli poruchám pozornosti a únavě.
Pravidla skupiny
Na začátku je ideální dohodnout se na určitých pravidlech. Například že všechno, co bude ve skupině řečeno, ve skupině také zůstane a že tyto informace nikdo nebude šířit dál. Dále je dobré probrat pravidla týkající se vzájemné tolerance a naslouchání, ale i zásadu, že každý ve skupině má právo nejen mluvit, ale případně i mlčet.
Účastníci by měli být informováni o délce sezení i o faktu, že mohou v případě potřeby kdykoliv odejít. Reminiscenční pracovník by měl dbát na to, aby na konci sezení zbyl časový prostor pro zpětnou vazbu a rozloučení. Pro vytvoření příjemné atmosféry je osvědčeným tipem připravit malé občerstvení, jako například kávu, čaj a sušenky.
Motivace
Významnou roli pro motivaci seniorů zúčastnit se reminiscenčního sezení může hrát způsob pozvání jednotlivce k účasti, ať už se jedná o individuální pohovor nebo o tištěnou pozvánku. Je vhodné vysvětlit oslovenému důvody, cíle, témata těchto sezení a zdůraznit jeho svobodu v průběhu sezení ve smyslu moci mluvit i mlčet podle vlastní vůle. Pozitivní dopad na motivaci…
