Prosociální a etický rozměr osobnosti sestry a pomáhajících profesi

1.76

Prosociální a etický rozměr osobnosti sestry a pomáhajících profesi

Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.

Sociální kontakt je jednou ze základních potřeb člověka. V odborné literatuře je pojem prosociálnost v různých modifikacích a významových konkretizacích etablován od 60. let 20. století. Teoretické souvislosti prosociálnosti rozvíjejí humanistické teorie a koncepce především A. H. Maslowa¹, C. R. Rogerse² a dalších. Jestliže zdůrazňujeme v ošetřovatelství a v pomáhajících profesích filozofii holistického přístupu k člověku, pak je prosociální chování významné a je úzce propojeno s aspekty mravně zralé osobnosti.

 NahoruProsociálnost a mravnost

Prosociálnost se vždy projevuje v kontextu lidské důstojnosti a identity člověka. K osobnostní výbavě našeho vlastního „já” by měla patřit schopnost přemýšlet o sobě, upevňovat své psychické jistoty, odpouštět, zvládat osobní prohry. Ten, kdo je schopný přijmout vlastní zranitelnost, má zkušenost pro sebe i pro druhé. Dokážeme prý dávat pouze tehdy, když si uvědomujeme své vlastní potřeby. Můžeme dávat, když víme, že máme co nabídnout. Pomocí sebeuvědomění, sebepozorování lze lépe plánovat a také realizovat jednání s druhými lidmi a směr sebevýchovy a sebezdokonalení. Prosociálnost vytváří předpoklady k hledání cesty k lidské podstatě, která spočívá v přesahování sebe samého přes autentickou sociálnost.

Mravnost a prosociálnost jsou navzájem propojené entity, které spolupůsobí na utváření mravní identity a integrity v nejhlubším prosociálním smyslu. Jen prosociálně a eticky zdatná osobnost má prosociální a etický přístup ke klientovi.

 NahoruOsobnost člověka

Při konstituování osobnostního světa je důležité především etické porozumění vztahu osoby a osobnosti. Při formování osobnosti si musíme uvědomit, že osobnost se rodí ve vnitřním sebeuvědomění člověka, že je v něčem jiný jako ti druzí. Německý filozof Martin Buber³ řekl, že člověk se stává člověkem prostřednictvím druhých. Slovy filozofky N. Pelcové: „Každý člověk se nějak projevuje. Vytváří si svět, ve kterém žije, a zároveň tímto vztahem ke světu si vytváří vztah k sobě samému i k jiným lidem, vytváří společnost. Lidská práce je vědomou a účelnou činností. Člověk v práci uskutečňuje vědomý cíl, účel a pro jeho dosažení mobilizuje celý svůj fyzický, intelektový, volní potenciál. Práce tak ve svém nejpodstatnějším určení znamená, vlastní projev života‚, způsob zviditelnění, v němž člověk realizuje své cíle, v nichž vkládá do světa a do přírody své vlastní účely a záměry. Je to nejvlastnější způsob, jak si člověk osvojuje skutečnost. Práce je ve své podstatě prostorem lidského sebepotvrzování, lidské seberealizace.”⁴

Osobnost jako organizovaný celek znamená, že složky, které ji utvářejí, neexistují v její výbavě izolovaně, ale ve vzájemné propojenosti a souvislosti. Chování a jednání člověka je výsledkem jejich součinnosti.

 NahoruDůstojnost

Etika považuje za morální jednání, jímž se chrání a podporuje lidská důstojnost klienta. Pro pocit respektování důstojnosti člověka je velmi důležité respektovat i další principy, kterými jsou: úcta, autonomie, integrita, spravedlnost, prospěšnost a další entity.

Důstojnost, anglicky dignity, se odvozuje od latinského dignus, což znamená cenu či hodnotu. Důstojnost je složitá entita. Chceme-li poskytovat služby, které zachovávají a posilují důstojnost, je třeba věnovat čas k pochopení toho, co to důstojnost vlastně je.⁵ Umíme spíše říci, co je nedůstojné, ale co je důstojné či kde jsou hranice lidské důstojnosti, často jen tušíme, a to na základě mravních principů, kulturních tradic, postoje k životu, k úctě člověka nebo na základě empatického chování.⁶ V prosociálním chování má nejvýznamnější místo právě respektování lidské důstojnosti a identity člověka. Důstojnost je zpřítomňovaná forma individuálního sebehodnocení, sebeúcty a sebeuvědomění si vlastní hodnoty. Každá lidská bytost má mít v sobě vnitřní hranici vnímané akceptovatelnosti k sobě samému. Právo lidské důstojnosti musí být především právem svědomí každého člověka a tak se stává stabilním prvkem každého lidského vztahu. Respektování důstojnosti má nejen všeobecnou právní a mravní platnost, ale je etickým imperativem pro nezpochybňování sebe samého a neznevažování vlastní hodnoty, což je zároveň cestou k uznání jedinečnosti a originality druhého v celém komplexu jeho lidské důstojnosti. Každý člověk je jiný, každý člověk je hodnotou a zasluhuje si zvláštní pozornost, neboť je zdrojem originality v rovině bytí, má svoji integritu, ale také osobnostní, společenskou a kulturní identitu. Člověk je ve své vnitřní přirozenosti společenskou bytostí a bez vztahu k druhým, bez sociálního kontaktu nemůže ani žít, ani rozvíjet svůj lidský potenciál.

Omezení nebo posílení lidské důstojnosti se týká práv člověka, která jsou zakotvena jednak v Deklaraci lidských práv (OSN 1948) a jednak v etických kodexech vztahujících se ke konkrétní činnosti a ke konkrétnímu právu. Podstata důstojnosti lidské existence spočívá v tom, že člověkem majícím svobodu sebeurčení nesmí nikdo disponovat.⁷ Důstojnost je úcta k hodnotě lidské bytosti.

 NahoruÚcta a autonomie

Prosociální chování se projevuje také v dalších…