Právní aspekty nakládání s tělem zemřelého v ústavech pro seniory II. část

1.13

Právní aspekty nakládání s tělem zemřelého v ústavech pro seniory II. část

ThLic. Tomáš Kotrlý, ThD.

V České republice existuje pět základních právních režimů, do kterých se tělo a jeho části mohou dostat po smrti člověka, kterému přináležely. Mrtvé lidské tělo, včetně odebraných částí z těla zemřelého, může:

1. být uchováno a použito jako zdroj orgánů a tkání pro účely transplantací,

2. být použito při léčbě příjemce lidských tkání a buněk,

3. být použito pro výrobu léčiv,

4. sloužit pro potřeby vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům ve zdravotnictví,

5. a konečně může být po důstojné úpravě a důstojném uložení do rakve nebo přepravního vaku zpopelněno ve spalovně poskytovatele zdravotních služeb, v krematoriu nebo uloženo do hrobu či hrobky na pohřebišti.

foto: Tomáš Kotrlý, Praha 2014

S prvními třemi způsoby nakládání s mrtvým lidským tělem se v zařízeních sociálních služeb nesetkáváme. S nezištným darováním těla po smrti klienta domova pro seniory pro lékařské potřeby už však ano. Věnujme se tedy nejprve problematice použití těl zemřelých v ústavech pro seniory ve zdravotnictví.

 NahoruPoužití těl zemřelých klientů ústavů sociální péče ve zdravotnictví

Každý, kdo chce napomoci vzdělávání budoucích lékařů, anatomů, fyzioterapeutů a dalších zdravotnických pracovníků, má možnost podepsat prohlášení, v němž vyjádří souhlas s použitím svého těla pro potřeby konkrétního anatomického ústavu, projeví-li tento subjekt o jeho využití zájem po dobu, kterou považuje za nutnou. V darovací smlouvě se klient ústavu sociální péče o seniory zavazuje seznámit vedení tohoto zařízení sociálních služeb a všechny fyzické osoby schopné neprodleně o jeho smrti vyrozumět zástupce anatomického ústavu a zároveň je informovat o nutnosti tak učinit nejpozději do 24 hodin od jeho úmrtí. Darovaná těla jsou na náklady příslušného anatomického ústavu po několika letech zpopelněna a urna s popelem nabídnuta dědicům nebo osobám blízkým uvedeným v darovací smlouvě.

 NahoruPitvy

V případě očekávaných úmrtí, která nejsou ani v domovech pro seniory výjimečná, není vždy nezbytné pitvu provádět. Nejen pro jejich časovou a finanční náročnost. Určení příčiny úmrtí u dlouhodobě nemocných pacientů nebývá pro lékaře provádějícího prohlídku zemřelého klienta domova pro seniory ve většině případů obtížné. Zejména u seniorů vyššího věku má být respektován prokazatelný nesouhlas osob blízkých zemřelému s provedením pitvy. Jedním z jeho motivů bývá obava pozůstalých z neodborného zašití těla po provedené pitvě, které by mohlo ztížit jeho vystavení v otevřené rakvi během pohřebního obřadu.

Ustanovení občanského zákoníku § 113 odst. 2 a § 115 až § 117 NOZ vyvolávají výkladové nejasnosti ohledně pitev. Především po zavedení presumpce nesouhlasu s anatomickou pitvou do české právního řádu trápí některé anatomické ústavy akutní úbytek opuštěných těl zemřelých, jejichž osoby blízké nelze dohledat nebo s jejich darováním pro výuku ve zdravotnictví odmítají souhlasit. Zákon o zdravotních službách provádění pitev a používání těla zemřelého, včetně udělování souhlasu, upravuje ve své sedmé části (ustanovení § 79 a násl.), pitvy vymezuje v ustanovení § 88. Rozlišuje pitvy povinné, tedy ty, které je možné provést i bez souhlasu zemřelého, a pitvy, které lze uskutečnit pouze za podmínek stanovených v ustanovení § 81 odst. 5, tedy byl-li k provedení pitvy udělen písemný souhlas zemřelého nebo osoby jemu blízké, s úředně ověřeným podpisem, resp. byl-li do zdravotnické dokumentace učiněn záznam o souhlasu pacienta vysloveném ve zdravotnickém zařízení. Tato úprava se uplatní i při udělování souhlasu s uchováním a použitím těla, vč. jeho odebraných částí, po smrti člověka.

Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku je zákon o zdravotních službách zákonem speciálním a problematika, kterou se tento nový civilní kodex snaží v citovaných ustanoveních obsáhnout, spadá věcně právě do jeho působnosti. Z tohoto důvodu proto Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo dne 20. 8. 2014 pracovní verzi návrhu změn citovaných ustanovení občanského zákoníku.¹

 NahoruPřevozy na pitvu

Zákon o zdravotních službách ve svém definičním § 2 považuje sice „nakládání s tělem zemřelého v rozsahu stanoveném tímto zákonem, včetně jeho převozu na patologicko-anatomickou pitvu nebo zdravotní pitvu a z patologicko-anatomické pitvy nebo ze zdravotní pitvy prováděné poskytovatelem podle zákona o pohřebnictví” za zdravotní službu, nikoli však za zdravotní péči. Jedná se tedy o poskytování nepřímé, nutné a neodkladné zdravotní služby nezdravotnickými pracovníky. Je otázka, zda je účelné, aby taková služba byla hrazena ze zdravotního pojištění.² Převoz zemřelého na indikovanou pitvu by, podle našeho názoru, mohl být hrazen z veřejných rozpočtů, a to včetně příjezdu pohřební služby k tělu zemřelého, tedy včetně úhrady za ujeté tzv. prázdné kilometry.

 NahoruMárnice aneb kam s tělem zemřelého

Při úmrtí ve zdravotnickém zařízení se považuje za samozřejmé, že povinnost přechodně uložit tělo zemřelého pacienta má zdravotnické zařízení s lůžkovou částí. Tento názor je i všeobecně aplikován a dodržován. Nabízí se logická otázka: Proč by tomu mělo být jinak u klientů ústavů sociální péče? Ačkoli zákon o sociálních službách nenařizuje zařízením sociálních služeb ukládání těl zemřelých klientů do chladicích zařízení, jako je tomu v případě zákona o zdravotních službách, který se věcně zaměřuje pouze na zdravotnická zařízení, neznamená to ještě, že to tyto organizace zbavuje povinnosti související s přechodným ukládáním lidských pozůstatků v chladicích zařízeních. Naopak. Zákon o pohřebnictví tuto jejich povinnost upravuje v ustanovení § 4 odst. 4, ve kterém se zaměřuje na nositele nákladů spojených s uložením (popř. převozem) lidských pozůstatků a umožňuje ústavům sociální péče využívat kapacity jejich chladicích zařízení k ukládání lidských pozůstatků pouze po minimální nezbytnou dobu. Obdobně jako zdravotnická zařízení hradí uvedené náklady i ústavy sociální péče po dobu 48 hodin od úmrtí nebo provedení pitvy. Ze strany ústavů sociální péče se v praxi často setkáváme s podceňováním a nepochopením zmiňovaného ustanovení.

Zvolený postup této organizace je porušením zákonné povinností ústavu sociální péče, kterou je nutné pojímat v kontextu s ustanovením celého § 4 odst. 4 zákona o pohřebnictví. Stanoví, že došlo-li k úmrtí v ústavu sociální péče, hradí ústav sociální péče po dobu 48 hodin od úmrtí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků (byla-li provedena pitva, počítá se lhůta 48 hodin od jejího provedení). Náklady spojené s uložením lidských pozůstatků v ústavu sociální péče po uplynutí 48 hodin od úmrtí nebo pitvy a s jejich převozem nebo s jejich uložením po uplynutí této doby u jiného subjektu hradí ten, kdo sjedná pohřbení podle § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví. Pokud ústav sociální péče po uplynutí 48 hodin od úmrtí nemůže sám zajistit další uložení lidských pozůstatků, zajistí jejich uložení u jiné osoby; přitom je povinen počínat si tak, aby náklady spojené s převozem a uložením do doby pohřbení byly co nejnižší.

Uvedená organizace není jediným zařízením sociálních služeb v České republice, která v rámci své činnosti nedodržuje zákonné povinnosti při nakládání s těly svých zemřelých klientů a má snahu je přenést na jiné subjekty.

Další z příkladů, kdy se na Ministerstvo pro místní rozvoj obrací vedení zařízení sociálních služeb s dotazem obdobného obsahu:

Provozovatel jakékoli márnice (veřejné či soukromé), může pozůstalým účtovat použití svého chladicího zařízení, mají-li o vydání těla zemřelého zájem během 48 hodin od úmrtí v zařízení sociálních služeb nebo od provedené pitvy. Vypravitel pohřbu by měl být o této možnosti informován. I u nás žijí národnostní menšiny zvyklé pohřbívat ještě týž den před západem slunce a požadují proto vydání těla zemřelého již po hodině chlazení, jeho převoz do své smluvní márnice a nejzazší pohřbení. Nezákonné by samozřejmě bylo, pokud by pohřební služba účtovala náklady na uložení těla zemřelého dvakrát, jak zdravotnickému zařízení nebo ústavu sociální péče, tak vypraviteli pohřbu. V takovém případě by se jednalo o její bezdůvodné obohacení.

Jak již bylo řečeno, ústavy sociální péče jsou ze zákona povinny hradit po dobu 48 hodin od úmrtí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků. Pokud však jiná osoba sjedná pohřbení a dobrovolně převezme povinnost hradit náklady spojené s uložením těla zemřelého i dříve než 48 hodin od pohřbu, nelze jí v tom bránit, a to zejména v případě, kdy je tělo zemřelého uloženo u jiného subjektu, než je zařízení sociálních služeb. Důraz je zde kladen skutečně na dobrovolnost, která nesmí být příslušnými pracovníky ústavů sociální péče interpretována jako povinnost. Vychází se z ústavní zásady, že „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá”. A žádný zákon nezakazuje vypraviteli pohřbu převzít náhradu nákladů spojených s uložením těla zemřelého.

Povinnost hradit náklady spojené s uložením lidských pozůstatků v ústavu sociální péče po uplynutí 48 hodin od úmrtí nebo pitvy je velmi často v praxi chybně aplikována jak provozovateli zařízení sociálních služeb, tak i pohřebních služeb. Pohřební služba, která přijela do ústavu pro seniory pro tělo zemřelého, smí totiž tomuto ústavu odmítnout uhradit náklady, které mu vznikly s uložením lidských pozůstatků v chladicím nebo mrazicím zařízení (márnici) po uplynutí 48 hodin po úmrtí nebo pitvě.

Dosud tyto náklady běžně hradila pohřební služba přímo ústavu pro seniory při převzetí těla zemřelého a následně je přeúčtovala spolu s ostatními náklady za pohřeb osobě, která pohřbení sjednala. Některé pohřební služby odmítají, s odkazem na zákonnou ochranu osobních údajů,…