Právní aspekty nakládání s tělem zemřelého v ústavech pro seniory I. část

1.12

Právní aspekty nakládání s tělem zemřelého v ústavech pro seniory I. část

ThLic. Tomáš Kotrlý, ThD.

 NahoruÚvodem

Nakládání s tělem zemřelého je velkým tématem stáří. Z každoročního celkového počtu více než sto tisíc zemřelých představují v posledních letech téměř 87 % právě senioři. Prohlídka těl zemřelých, jejich zaopatření, převozy, přechodná ukládání a pohřbívání náleží k tématům ve stáří přirozeně aktualizovaným, nad kterými senioři přemýšlejí a vážně se jimi zabývají, často bez náležitého pochopení svých nejbližších. Se smrtí i s praxí lékařů-koronerů, zdravotnického personálu a provozovatelů pohřebních služeb jsou senioři konfrontováni poměrně často. Účastní se pohřbů svých vrstevníků, jejichž úmrtí bývají nezřídka přítomni nebo jsou i nevítanými svědky přenosů mrtvých lidských těl přímo v domovech pro seniory. Zatímco tajemství smrti člověka nelze právně systematizovat, nakládání s jeho tělem ano.

Je popisované nakládání s tělem zemřelého v naší zemi legální? Jak se pokusíme v tomto textu ukázat, zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, v platném znění (dále jen „zákon o pohřebnictví”), není sice všemocný, ale ani bezmocný. Dovoluje přenášet tělo zemřelého v odůvodněných případech v transportním vaku, ale zároveň zakazuje, aby byl takový přenos nedůstojný a „dotýkal se mravního cítění veřejnosti.”¹

Nebýt uložen v rakvi je, kromě krizového nebo válečného stavu, pohana. Pohana po smrti. Takovýmto blasfemickým nakládáním s tělem zemřelého klienta nepřímo říkáme, že dotyčný nepatří mezi nás, spořádané občany, sousedy, mezi společenství mladých a starých. Rakev dokládá trvalým způsobem a nejvýstižněji fakt smrti určité osoby. Podle starozákonního chápání vyjadřuje rovněž hmatatelně myšlenku společenství zemřelého v údělu všech, kdo patří do světa stínu smrti, do situace mrtvých po smrti nepřístupné pro živé. I když je smrt pro všechny stejná, člověk může být – díky nevhodnému způsobu nakládání s jeho mrtvým tělem – fakticky z domova pro seniory vyhoštěn.

Právo na důstojné nakládání s tělem zemřelého upravuje v České republice mimo citovaný zákon o pohřebnictví také pododdíl 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník”). Pokud podle jeho ustanovení § 93 někdo souhlasí, aby mu byla způsobena závažná (zde rozuměj posmrtná) újma (například chce-li někdo, aby jeho tělo bylo přenášeno bez rakve nahé, vhozeno do vody, trvale mraženo, zkompostováno nebo se stalo součástí potravy divoké zvěře apod.), nepřihlíží se k tomu.

foto: Tomáš Kotrlý, Praha 2014

 NahoruTerminologie

Považujeme za vhodné objasnit rozdílné pojetí v označení subjektů pečujících o seniory obsažené v názvu tohoto příspěvku a terminologii, která bude čtenáře střídavě provázet celým textem. Rozdílnost v označení je důsledkem používání dnes již zastaralé terminologie obsažené v zákoně o pohřebnictví, který dosud nereflektoval novou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění (dále jen „zákon o sociálních službách”). Obsah ustanovení § 120 odst. 9 posledně citovaného zákona uvedenou nesrovnalost napravuje konstatováním, že ústavy sociální péče podle dosavadních právních předpisů jsou považovány za zařízení sociálních služeb uvedené v § 34 odst. 1 písm. c) až f). Jsou jimi tedy:

• týdenní stacionáře,

• domovy pro osoby se zdravotním postižením,

• domovy pro seniory,

• domovy se zvláštním režimem.

Zda konkrétní zařízení patří mezi jmenované poskytovatele sociálních služeb, lze ověřit v Registru poskytovatelů sociálních služeb na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí.²

V souvislosti s výstavou lidských těl Bodies Revealed, uskutečněnou v roce 2014 v Brně, je třeba upozornit také na neurčitost v platných právních normách, jimiž se řídí status bytosti a těla na počátku a na konci života, i na stupňující se etické předsudky týkající se používání mrtvých těl ke kontroverzním výstavním projektům.

Lidský pozůstatek určený k pohřbení a již pohřbený lidský ostatek není exponát nebo sbírkový předmět. Zásada, že mrtvé lidské tělo a jeho části je res extra commercium, je kodifikována v § 493 NOZ. V § 92 odst. 2 NOZ je uveden seznam osob, které za podmínky, že lidské ostatky nejsou uloženy na hřbitově, mají právo na jejich vydání. Tato právní úprava vychází z judikatury, podle níž nemohou být „pozůstatky zesnulých předmětem občanskoprávních vztahů (a tudíž ani vlastnické žaloby)” a „návrhům domáhajícím se vydání rozhodnutí, jež se týká nakládání s ostatky pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob, nelze vyhovět” (NS 22 Cdo 685/2005; srov. též NS 22 Cdo 2773/2004). K této problematice nedávno zveřejněné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj dodává, že „na vydání lidských ostatků uložených na hřbitově do obecního hrobu nemá nikdo právní nárok.”³

Ani ve speciálních zákonech upravujících pohřebnictví, transplantace a zdravotní služby není výslovně řečeno, že by lidské tělo a jeho části bylo možné považovat za věc a označit za něčí majetek. Tyto zákony upravují, kdo a od kterého okamžiku může rozhodovat o nakládání s těmito objekty práva. Pokud by mrtvé tělo bylo věcí, ústav pro seniory by mohl bez jakékoli státní regulace stanovit vnitřním předpisem systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování mrtvých lidských těl svých klientů a stanovit a vybírat již za života klienta poplatek za jejich budoucí likvidaci ve zdravotnických spalovnách nebo v kafilériích.

Podle čl. 3 odst. 4 rámcové směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 o odpadech nejsou mrtvá lidská těla, včetně těl mrtvě narozených dětí a plodů po potratu, částí těl, včetně amputovaných končetin a ostatků, ani „biologickým odpadem”, neboť tato skupina zahrnuje biologicky rozložitelné odpady ze zahrad a parků, potravinářské a kuchyňské odpady z domácností, restaurací, stravovacích a maloobchodních zařízení a srovnatelný odpad ze zařízení potravinářského průmyslu. Mimo rámec zmíněné směrnice existuje komunitární právní úprava tzv. patologického odpadu ze zdravotnictví. 

Lidskými pozůstatky se v souladu se zákonem o pohřebnictví (č. 256/2001 Sb.) § 2 písm. a) a b) rozumí „mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud nejsou za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použity pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněny ve spalovně zdravotnického zařízení podle zvláštního právního předpisu”. Tato právní definice se přiklání k principu archaického pohřebního práva, podle kterého může mít každá mrtvola – až na výjimky některých církevních předpisů – jen jeden pohřeb.

Ze spojení slov „mrtvé lidské tělo, jeho části” vyplývá, že se jedná o části mrtvého lidského těla, nikoli o části odňaté z těla živého člověka v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Části odňaté z těla živého člověka také nejsou věcí, jen se na ně nevztahuje pohřbívací povinnost obcí podle citovaného § 5 zákona o pohřebnictví. Člověk, jemuž byla odňata část těla za jeho života, má právo dozvědět se, jak s ní bylo naloženo, nikoli právo rozhodnout o způsobu jejího pohřbení. Při úmrtí v důsledku událostí narušujících integritu lidského těla by mělo být pozůstalým umožněno pohřbít alespoň jeho dochované části. Mrtvá lidská těla, včetně těl mrtvě narozených dětí a plodů po potratu, částí těl, včetně amputovaných končetin a ostatků nenaplňují definici pojmu „odpad”.⁴ Tuto definici naplňují těla mrtvých zvířat, která uhynula jiným způsobem než porážkou. V ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona o odpadech jsou taxativně vyjmenovány jen takové odpady, které definici pojmu naplňují, a přesto v souladu s čl. 2 rámcové směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 o odpadech nejsou tímto zákonem regulovány.

Dokonce i lidské vzorky odebrané v rámci soudního vyšetřování, pokud se zcela neliší od lidských pozůstatků určených k pohřbu a částečně je jejich absence narušuje, jsou res extra commercium a lze je podřadit pod ústavní pojem soukromého a rodinného života. Ve svém průlomovém rozsudku Girard proti Francii potvrdil Evropský soud pro lidská práva, že právo pohřbít soudně odebrané vzorky zesnulé dcery je pod ochranou článku 8 Úmluvy⁵. Soud připustil, že je nadbytečné pouštět se v daném případě do rozlišování mezi tělem zesnulého a některými jeho částmi, zejména z pohledu zásady celistvosti a záruk důstojnosti a identity lidské bytosti vyjádřených v článku 1 Úmluvy z Ovieda o lidských právech a biomedicíně.

Vzhledem k tomu, že mrtvé lidské tělo není věcí (odpadem), nemohou se blízcí pozůstalí považovat za vlastníky jakékoli části takového těla, včetně na něm nalezených nesnímatelných náhrad z barevných kovů.

 NahoruPostup při úmrtí

Úmrtí klienta některého z výše zmíněných zařízení sociálních služeb je třeba oznámit praktickému lékaři (poskytovateli v oboru všeobecného praktického lékařství) nebo lékaři vykonávajícímu lékařskou pohotovostní službu, popř. poskytovateli či lékaři, se kterým má kraj pro tyto účely uzavřenu smlouvu (hovorově „koronerovi”⁶). Nejsou-li známi, nahlásí se úmrtí nebo nález těla zemřelého na jednotné evropské číslo tísňového volání 112. Lhůta pro splnění této zákonné povinnosti sice není stanovena, její nesplnění je však podle § 114 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich…