2.92
Možnosti edukace u nemocného s arteriální hypertenzí
Ing. Jarmila Dučaiová
Kardiovaskulární onemocnění představují celosvětový zdravotní problém s neustále stoupajícím trendem. Jedním z nejčastějších kardiovaskulárních onemocnění je hypertenze, která je rizikovým faktorem poškození orgánů a orgánových systémů. Aktivním přístupem pacienta k léčbě hypertenze, preventivním opatřením se mohou tyto rizikové faktory eliminovat a tím snížit morbiditu a mortalitu a závažné následky na kardiovaskulárním systému. Kardiovaskulární onemocnění jsou nejčastější příčinou morbidity a mortality v populaci. Svým výskytem a závažností důsledků tvoří velmi závažný problém ve společnosti.
NahoruArteriální hypertenze
Arteriální hypertenze je jedním z nejčastějších onemocnění, výsledky populačního průzkumu KESHSR, 2004 potvrdily, že až 45,1% české populace ve věku 19-75 let a starší trpí na vysoký tlak krve. Je nejčastějším chronickým kardiovaskulárním onemocněním vůbec. Významným způsobem ovlivňuje zdraví obyvatelstva přesto, že se jedná o onemocnění snadno rozpoznatelné a dobře léčitelné látkami, které zabraňují poškození cílových orgánů zatížených hypertenzí a vývoji klinicky závažných kardiovaskulárních onemocnění.
Výška krevního tlaku je odvozena od velikosti srdečního výdeje a periferní cévní rezistence. Oba komponenty jsou nezávisle na sobě ovlivňovány orgány a systémy - centrálního a periferního nervového systému, kardiovaskulární soustavy, některých endokrinních orgánů a ledvin. Ke vzniku hypertenze dochází při poruše funkce některého z těchto orgánů nebo při nevyváženosti jejich vzájemného působení.
Podle kritérii WHO / ISH z roku 1999 považujeme za arteriální hypertenzi opakované zvýšení systolického TK ≥ 140 mm Hg a diastolického TK ≥90 mmHg, zjištěného alespoň v 2 ze 3 měření TK s tím, že skutečný práh pro hypertenzi je třeba považovat za pohyblivou hodnotu, ať už vyšší nebo nižší, s přihlédnutím na individuální profil celkového kardiovaskulárního rizika.
Tab. Definování a klasifikace hladin krevního tlaku (mm Hg)
Etiopatogenetická klasifikace rozlišuje:
Primární hypertenze je nejčastějším chronickým onemocněním v průmyslových zemích. Patogeneze esenciální hypertenze zůstává předběžně nejasná. Pravděpodobně je to však multifaktoriální onemocnění, dané různými vlivy prostředí v interakci ještě nedeterminovanou genetickou predispozicí. Sekundární hypertenze jsou do určité míry modelové formy vysokého krevního tlaku, při kterých je příčina onemocnění známá alespoň do určité míry. Příčinou bývá nefrogenní hypertenze, renovaskulární, endokrinní podmíněná hypertenze, feochromocytom, Connově syndrom, Cushingův syndrom, hypertenze lékově indukovaná, v těhotenství a koarktace aorty. Hypertenze tlakově zatěžuje srdce i cévní systém. Důsledky dělíme na hypertenzní (hypertrofie levé komory, srdeční selhání, intracerebrální krvácení, selhání ledvin a jiné) a aterosklerotické (ischemická choroba srdeční, aterotrombotických mozkové příhody, aneurysma aorty, onemocnění periferních tepen, stenóza renální arterie).
Klasifikace hypertenze odrážející orgánové postižení podle WHO:
- Bez orgánového postižení.
- Prokazatelné orgánové postižení.
- Selhání orgánu (IM, CMP, RI, disekce aneurysmatu aorty).
NahoruDiagnostika
Standardizované měření krevního tlaku je základem diagnostiky. Dnes k tomuto přispívá ambulantní automatické měření krevního tlaku. Při arteriální hypertenzi je třeba provádět standardní vyšetření pro vyloučení nebo potvrzení orgánového poškození a to oční pozadí, EKG, přítomnost hypertrofie levé komory (ECHOKG), rtg hrudníku, zjištění arytmií Holter, nefrologické vyšetření (proteinurie, clearance kreatininu), přítomnost periferní cévní nemoci, vyšetření karotid, zjištění rizikových faktorů (glykémie, lipidy), vyloučení sekundární hypertenze.
NahoruLéčba
Cílem je stabilizovat hodnoty krevního tlaku pod hranici 140/80 mmHg. Základem léčby jsou režimová opatření, vyloučení stresových faktorů, dostatek spánku, vyloučení kouření, dostatek pohybu, redukce tělesné hmotnosti, omezení příjmu soli, zvýšení příjmu draslíku, magnézia. Farmakologická léčba zahrnuje následující skupiny léků - diuretika, betablokátory, blokátory kalciových kanálů, inhibitory konvertujícího enzymu, blokátory receptorů angitenzínu, alfablokátory, primárně vazodilatancia, centrálně působící látky.
NahoruEdukace
Edukace…
