dnes je 21.11.2024

Input:

Etické aspekty péče o seniory

1.8.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.44
Etické aspekty péče o seniory

doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.

Aktivnímu stárnutí je ve společnosti věnována poměrně dostatečná pozornost, opakovaně se setkáváme s konstatováním: stárnutí populace a nástup dlouhověké společnosti jsou nikoliv hrozbou, ale šancí, které je nutno dát smysl a vůli, je nutné formovat vztah společnosti ke stáří jako smysluplnému období života. Senioři představují skupinu obyvatel od 75 let výše (podle WHO). Jsou mezi nimi velké rozdíly ve fyzické samostatnosti, mentálních schopnostech, někteří žijí osaměle, jiní mají mnoho společenských kontaktů. Třebaže se stále zdůrazňuje, že bychom se měli ke starším lidem chovat s úctou, fenomén mládí je tak silný, že se úcta často vytrácí. Proces stárnutí představuje řadu změn. Nejsou to jen změny negativní, mnohé jsou také pozitivní. Každý, kdo pečuje o starého člověka, by si měl uvědomovat některé charakteristické rysy procesu stárnutí, to má určité postižitelné jevy, fenomény. Fenomenologie stárnutí je pro praxi velmi důležitá. Teprve při jejím uvědomění si můžeme etické aspekty péče o seniory přizpůsobit realitě.

Fenomenologie stárnutí

Starší lidé mají větší životní zkušenosti, mají za sebou více společenských i pracovních kontaktů. Když se podíváme na srovnání osobnostních vlastností mladších a starších lidí, vidíme, že s věkem se osobnost poněkud mění – potvrdilo se to nejen v Česku, ale i v rámci mezinárodních výzkumů. S věkem ubývá neurotismu, extraverze a otevřenosti vůči zkušenosti, zato přibývá svědomitosti a přívětivosti. (Hřebíčková, 2010, s. 9)

Naším cílem není popis všech změn, kterými lidský organismus s přibývajícími lety prochází. Soustředíme se na některé důležité psychické změny. Mnoho záleží na povahových typech a osobnosti. Říká se, že stáří karikuje svou vlastní povahu (Pacovský, 1981, s. 81). Všechny změny však nesměřují k horšímu. U staršího člověka se objevuje:

  • Ochuzení fantazie – obliba vzpomínek na dávné události, tendence být laudator temporis acti (chválit roky).

  • Nechuť sledovat a řešit komplikované aktuální události.

  • Snížená nápaditost, objevnost, vynalézavost.

  • Neradi se rozhodují, takže působí často dojmem bezradnosti.

  • Pomaleji řeší situace a úkoly, vzhledem ke svým bohatým zkušenostem nikoli nesprávně, dokonce někdy překvapivě geniálně.

  • Emoce jsou labilnější, starší lidé snadno podléhají dojetí.

  • Zvyšuje se sklon k úzkosti, velmi častá je deprese a podezíravost.

  • Převládá touha po soukromí a pohodlí, což má velký vliv na chování starců. Raději se vzdají zábavy dříve oblíbené, je-li spojena s nepohodlím a námahou. (Pacovský, 1981, s. 81)

  • Často se např. zvyšuje vytrvalost, zvláště v monotónní tělesné a duševní činnosti.

  • Většinou se také stupňuje trpělivost a pochopení pro motivy jednání stejně starých nebo jen o málo mladších lidí.

  • Netrpí soudnost a zlepšuje se rozvaha. Platí stále staré učení o moudrých starcích. Starý člověk projevuje větší stálost ve svých názorech a ve svých vztazích.

  • Ve vlastním jednání je opatrnější a obezřetnější.

  • Skoro bez úbytku je zachována slovní zásoba. (Pacovský, 1981)

Etika a komunikace

Ošetřovatelská péče klade vysoké požadavky jak na odbornost, tak na etický přístup. Pro poskytování kvalitní, profesionální a důstojné péče musí zdravotník nebo pracovník sociální péče znát biologické, psychické i sociální změny ve stáří, musí mít správné etické a morální postoje a vlastnosti, schopnost empatie a citlivé komunikace.

Akademik MUDr. Josef Charvát1 řekl, že řeč a etika jsou vůbec nejpozoruhodnější kvality, jimiž se člověk liší od všeho ostatního živého. Pro zdravotníky a sociální pracovníky je velmi důležité umět komunikovat se seniory, i to je vyjádřením etického přístupu a empatie vůči seniorům. Komunikace by měla být:

  • citlivá, taktní, vstřícná,

  • se zájmem naslouchat,

  • empatická,

  • přizpůsobena stylu a způsobu komunikace seniorů,

  • informovat srozumitelnou formou,

  • dbát na slušné chování, kdy samozřejmostí jsou pozdrav a poděkování, oslovovat příjmením a titulem.

Senioři, pokud mají prostor pro komunikaci, tak nejraději hovoří o své minulosti, vzpomínají na svoje mládí, rádi dávají rady do života mladým. Rádi vzpomínají na města či vesnice, ve kterých vyrůstali, popisují, jak vypadaly během jejich mládí. Ne však každý senior je tímto typem seniora.

Etické aspekty péče o seniory

Etické aspekty péče o seniory vycházejí z principu Hippokratovy medicíny „prospívat a neškodit” (primum non nocere). Tento princip je univerzální a stále platný, je skryt ve všech etických principech 21. století.

V roce 1991 vyhlásilo Valné shromáždění OSN (rezoluce 49/91) základní etické principy v přístupu k seniorům, o které bychom měli usilovat. Jedná se o zachování důstojnosti, autonomie seniora neboli potřebu zachovat jeho kontrolu nad děním, dále je to seberealizace, participace neboli sounáležitost, přínosnost a zabezpečenost. (Čevela, 2012, s. 125) Základem pro zajištění respektu, který si senioři zaslouží, je boj proti věkové diskriminaci a úcta k důstojnosti starých lidí. (Madridský plán a jiné strategické dokumenty) Etický přístup k seniorům ovlivňují vedle ekonomických aspektů zejména předsudky o stáří a stárnutí. Sestry nejsou imunní vůči stereotypům, a proto musejí zkoumat své vlastní přesvědčení a hodnoty o stárnutí. Mezi nejdůležitější etické principy v péči o seniory ve zdravotní péči, v sociální péči a také ve společenském přístupu k seniorům patří důstojnost, jejímž obsahem je především úcta a také posilování sebeúcty a autonomie člověka. U seniorů vystupuje do popředí především právo rozhodovat se sám za sebe.

Respektování důstojnosti

Respektování důstojnosti člověka je základem etiky ve zdravotnictví v 21. století. Pomáhá řešit dilematické situace, kdy by se neměla upřednostňovat jen technická stránka problému, nýbrž také humanita, jejímž základním pilířem je právě důstojnost v multidimenzionálním pojetí. Diskuse o důstojnosti lidského života se začala intenzivně vést po ukončení 2. světové války a promítla se do Všeobecné deklarace lidských práv (OSN, 1948) a řady následných dokumentů. Důstojnost člověka se obtížně definuje. V ošetřovatelství ji definovala v roce 2008 anglická Královská společnost ošetřovatelství (RCN Royal College Nursing): „Důstojnost” vyjadřuje, jak se lidé cítí, myslí a chovají ve vztahu ke své vlastní hodnotě a hodnotě ostatních. Při ošetřování člověka může být důstojnost podporována nebo snížena prostředím, organizační kulturou, postoji a chováním ošetřovatelského týmu, způsobem, jakým se provádějí ošetřovatelské činnosti. Je-li důstojnost přítomna, člověk cítí, že je ceněn. Když důstojnost chybí, člověk cítí, že je devalvován, není respektován a necítí se pohodlně. Chybí důvěra a schopnost rozhodovat sám za sebe. Může se cítit ponížený, v rozpacích nebo se stydět. Důstojnost platí pro ty, kteří mají schopnost rozhodovat sami za sebe, i pro ty, kteří ji nemají. Každý má stejnou hodnotu jako lidská bytost a ošetřovatelský tým by proto měl jednat se všemi lidmi v každém prostředí a v jakémkoliv zdravotním stavu s důstojností a důstojná péče by měla pokračovat i po úmrtí. (Kutnohorská, Kudlová, 2016)

Důstojnost v etických kodexech je spojována s respektem k druhé osobě, s respektem k jeho autonomii při poskytování péče. Důstojnost je vnitřní pocit člověka, jak vnímá svou hodnotu on sám, jak si myslí, že by měl být respektován. Proto má při poskytování péče význam tolik zdůrazňovaná empatie – schopnost pochopit vnitřní svět druhého, tj. pochopit, jak se člověk sám vnímá, jen tak jsme schopni nepřekročit hranice jeho individuálně vnímané důstojnosti. Pouze za předpokladu vnitřního zakotvení morálky, vnitřního chtění se dá předejít nerespektování důstojnosti pacienta/klienta ze strany zdravotníků. Důstojnost je úcta k hodnotě lidské bytosti. U ošetřujícího personálu je to úcta k sobě samému a úcta k jiným lidem. Úctou k sobě ukazujeme, nakolik si ceníme sami sebe, a úctou k ostatním zase vyjadřujeme, jakou hodnotu vidíme v jiných lidech. Vnímání sebe samých, sebehodnocení a sebeúcta se odráží v tom, jak ošetřující personál zachází s klientem/pacientem. (Kutnohorská, Kudlová, 2016)

Právo na důstojné zacházení

Univerzální doporučení jak ctít důstojnost pacienta není, protože každý člověk, a to jak pacient, tak zdravotník, je individuální bytost,

Nahrávám...
Nahrávám...